RECENZE: Sex a smrt jsou dvě strany jedné mince

Při pohledu do výstavních prostor radnice, ve kterých jsou jednotlivá díla rozvěšena, je každému jasné, že základním opěrným bodem Švankmajerové je surrealismus. Jeho nepřehlédnutelná halucinogenní stopa se táhne skrze všechny prezentované artefakty.

Ale při pozornější prohlídce pláten se objeví také humor a ironie naivismu či barevnost fauvistických expresivit, strohost zátiší i kubistická ostrost hran obrušovaná figurativní hmotou.

Jako symbolická vizuální ouvertura působí rozměrný obraz zavěšený pod lomeným obloukem klenby. Autorka ho nazvala Zrození Venouše. Jak název, tak i výtvarné zpracování je parodií slavného renesančního obrazu Sandra Botticelliho. Zkarikovaná titulní postava muže stojícího na původní lastuře, který si dlouhým vousem kryje ohanbí, působí doslova jako pěst na oko.

To je ale typický znak surrealistického hledání nových kontextů při využití zažitých symbolů. Překvapivost a posouvání významů funguje pouze při akcentování jakékoli, i na první pohled nesmyslné absurdity. Prolínání významových rovin i bizarních figur na abstraktním pozadí dává každé kompozici nový tvar.

Švankmajerová kombinuje symboly smrti vyjádřené lebkou či tesáky dravých zvířat s výraznou sexualitou, kterou opisuje nahotou ženského těla. To je často znázorňováno až lascivními polohami, autorka se nebojí sexualitu demonstrovat až s rozčilující vzrušivostí.

Díky Švankmajerové si tak můžeme naplno uvědomit, že sex a smrt jsou jen dvě strany jedné mince.

Nejmarkantněji se ozývá sexus u skulptur, které organizátoři umístili do výklenku lemovaného oblým románským obloukem. Celou kolekci výtvarnice nazvala výstižně Pocta markýzi De Sade. Té vévodí hlava muže, která má v lebce zabořenou sevřenou pěst. Ovšem nejerotičtěji působí soubor tří džbánů, které mají mužské a ženské pohlavní orgány a simulují skupinový sex.