Článek
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Mohla bych jmenovat spoustu věcí. Písničku na prvním místě hitparády nebo třeba zisk Grammy, ale pro mě je největším úspěchem to, že tu stále jako kapela jsme. Upřímně řečeno, začala jsem s tím, když mi bylo asi třináct, a od té doby to dělám. Co jsem začala jako dítě, už dnes mohu nazývat kariérou. Pro mě je nejdůležitější prostě to, že jsme.
Kapelu jste založili v rodinném kruhu, váš bratr Arejay Hale v ní hraje na bicí. Chtěla jste se tím od začátku živit?
Na začátku to byla jenom legrace. Vyrůstala jsem ve velmi hudební rodině. Rodiče milovali hudbu a rock’n’roll. Táta hrál na baskytaru, máma byla velký fanoušek muziky. Doma jsme měli piano, bicí a spoustu kytar, takže jsme s nimi s bráchou pořád blbnuli.
Smysl mi to ale začalo dávat, až když jsme začali hrát mimo rodný dům. Došlo mi, že to je něco, co chci dělat. Vyrůstala jsem v tom a vždycky mě to bavilo, ale až v těch třinácti, kdy jsme měli první koncert, jsem to začala chápat jako možnou práci. Tehdy jsme se zúčastnili místní talentové soutěže, kvůli které jsme vymysleli název kapely. Byla jsem hraním na veřejnosti nadšená a chtěla jsem to opakovat. I bratr to viděl tak, že musíme hrát, kdykoli a kdekoli to půjde. To od té doby děláme.
Jaká hudba se hrávala u vás doma?
Hlavně hard rock, občas nějaký pop. Vždycky jsme si pouštěli Deep Purple, Van Halen a podobně. I když jsem vyrůstala v devadesátých letech, kdy vznikala skvělá hudba, poslouchala jsem řadu kapel ze sedmdesátých a osmdesátých let. Klasický rock je žánr, který je stále velmi blízký mému srdci.
Jste autorkou mnoha vašich písní. Skládáte dnes jinak, než když jste s kapelou začínala?
Určitě. Jako dítě tvoříte svobodněji. Psala jsem píseň a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jaký na ni kdo bude mít názor. Psávala jsem o divných tématech. Jedna z prvních písniček pro Halestorm byla o tajemném muži, který žije ve výtahu. Nebo jsem psala o rodičích a o svém malém bláznivém bratrovi.
Když pak začne vaši hudbu někdo poslouchat, rozšíříte si trochu obzor a chcete lidi svými texty inspirovat. Ale v poslední době jsem se začala vracet k tomu, jak jsem psala jako náctiletá, a začínám se opět zabývat podivnými tématy.
Jakými?
Napsala jsem třeba písničku o klaunovi, vůbec nevím, co mě k tomu inspirovalo. Můj největší hudební cíl je nyní, abych zůstala svobodná. Přestávám se snažit svými texty měnit svět. Došlo mi, že většina mých idolů psala víceméně o sobě, a to změnilo můj svět. Jejich témata se mě silně dotkla, protože byla osobní.
Takže by se dalo říct, že jste se na prvních dvou albech snažila na někoho zapůsobit, a nyní jste opět svá?
Ano, při práci na prvních dvou albech jsem se starala o svůj obraz. Přemýšlela jsem o tom, jak bych měla na lidi působit. Někde ve mně hlodal pocit, že by se jim to přece mělo líbit. Možná je to tím, že jsem starší, každopádně se o to, co si myslí ostatní, starám čím dál méně.
Asi je to součást dospívání. V posledních letech se ve své kůži cítím pohodlněji. Píšu svobodněji a možná trochu víc sobecky, tak jako dřív. To vždycky říkali moji rodiče, že vlastně nepíšu pro ostatní, že to je spíš moje terapie, způsob, jakým se udržuji při smyslech. Nebo možná mimo ně, záleží na úhlu pohledu.
Na začátku jste zmínila, že jste získali Grammy. Jak důležité to pro vás je?
Když jsem zjistila, že máme za písničku Love Bites (So Do I) nominaci, byla jsem z toho šťastná. Překvapilo mě, že akademie vůbec ví, kdo jsme. Volala jsem manažerovi a ptala se, co to vlastně znamená. Logicky mi vysvětlil, že tu cenu můžeme vyhrát. A že půjdeme na nějaké večírky. Myslím, že bychom si ještě zasloužili cenu za nejpřekvapenější kapelu. Opravdu jsme nevěřili, že bychom mohli vyhrát. Už nominace byla dost.
Dala vám ta cena svobodu, nebo pocit, že teď nesmíte zklamat?
Uvědomila jsem si, že se na takové věci nesmím soustředit. Dřív si člověk říkal, že chce mít hit nebo že chce nějakou cenu. Ale to moc nefunguje. Musíte jen každý den dělat to, co milujete. Pak to může dobře dopadnout. Další výhra by byla neuvěřitelně krásná, ale nelpíme na tom.