Článek
Chtěl jste být sklářem už od dětství?
Vůbec ne, mě zajímal především sport, hlavně řeckořímský zápas. Vypadalo to, že se mu budu věnovat i v dospělosti. Jenže jednou dávali v televizi seriál Synové a dcery Jakuba skláře, ve kterém hrál Luděk Munzar. Mně se tak zalíbil, že jsem pak stále mluvil o skle a sklářích. Kamarád už to nevydržel a dohodl mi setkání se svým bratrem, který jel do nějaké huti foukat sklo. Tam mi všechno ukázal a to byl rozhodující okamžik, který všechno změnil.
Co vás na tom řemesle tak zaujalo?
V huti stáli pupkatí zpocení chlapi s velkýma rukama a nabírali skleněnou hmotu, ze které dělali fantastické věci. V roce 1987 jsem nastoupil na sklářskou školu v Novém Boru a má sportovní kariéra vzala za své.
Jaké je vaše hlavní sklářské téma?
Dělám hlavně skulptury zvířat. Sochařina mě zajímá enormně, fascinuje mě figura. Zkoušel jsem i dlabat do pískovce, ale tenhle materiál není až tak zajímavý. Přišel mi mrtvý, zatímco sklo představuje opravdu živou hmotu. Když se mi podařilo dosáhnout správných proporcí figur, začal jsem pracovat na detailech. Třeba na napjatých svalech nebo naběhlých žilkách. Používám k tomu černou skleněnou drť, kterou přimíchávám do skla, a v peci spékám vrstvy dohromady. Právě to vytváří dojem živého těla.
Je mezi skláři velká konkurence?
Víte, každý sklář něco umí. Techniku často okoukal od někoho jiného a sám ji pak učí další lidi. Mám ve své dílně mladé kluky, které jsem si vybral v učilišti. Můj hlavní požadavek na ně byl ten, že musí být charakterově dobří. Největší vzor v Čechách, od kterého jsem se učil já, byl Petr Novotný ze slavné sklářské firmy Ajeto. Druhý vzor vždycky byl Ital Pino Signoretto, člověk, který umí udělat ze skla prakticky všechno.
Ve které zemi najdeme nejlepší skláře na světě?
Já si myslím, že v Čechách máme hodně silnou tradici. Dobrou úroveň mají v současnosti skláři ve Spojených státech. Kolem Seattlu najdete mnoho skláren a dá se říci, že to je silné centrum sklářské tvorby. Jezdím také do Kalifornie nakupovat nástroje a hlavně hořáky. My s Američany hodně spolupracujeme, s Petrem Novotným jsme tam byli učit v mezinárodní sklářské škole. Jejich studenti zase jezdí do Čech, takže se vzájemně ovlivňujeme. V Evropě mají nejlepší úroveň Italové. Jsou ale trochu uzavření do sebe, hlídají si své technologie a dělají specifické sklo.
Mají mladí lidé o tohle řemeslo zájem?
Zrovna Ital Signoretto si nedávno stěžoval, že jejich země nemá mladou generaci sklářů. V Čechách se situace v poslední době zlepšila. Ale ani u nás nemá sklářství na růžích ustláno, o řemeslo nejeví dnešní mladí valný zájem. Učiliště často nejsou s to zaplnit některé obory.
Dá se u nás volnou tvorbou uživit?
Vyrábíme především pro sklářské firmy, které prodávají naše výrobky do zahraničí. Hlavně na východ, do Číny nebo Arábie. Sedmdesát procent práce, která mě živí, je plnění zakázek pro nějakého klienta. Jde především o skleněné komponenty pro umělecké lustry. Zbytek představuje volná tvorba. To jsou hlavně skulptury zvířat, které se prodávají mnohem hůře. Samotná volná tvorba by mě uživila těžko.
Proč jsou výrobky ze skla tak drahé?
Protože jenom postavit si vlastní sklářské studio stojí spoustu peněz, pece, technologie i plyn jsou drahé. Malá dílna se základním vybavením přijde na milión korun. Něco stojí také materiál. Skulpturu, na které dělám zhruba pět hodin, lze pořídit za cenu kolem padesáti tisíc korun.
Má vaše tvorba limit, který nejste ochoten překročit?
Řadu věcí beru jako osobní výzvu. Limit je však v oblasti materiální. Sklo má určitou váhu a dá se z něj udělat věc jen do určité velikosti, dál to vaše ruce prostě neutáhnou. Takže jsem se už naučil říkat, že něco nezvládnu udělat.
Může se vám hodit na službě Firmy.cz: