Skandály v umění. První malířky to neměly lehké

V současnosti by asi nikdo tak provokativně znějící větu nevyslovil. Žena jako malířka nebo sochařka je pro nás samozřejmostí a v českém moderním umění je jejím symbolem Marie Čermínová alias Toyen, finančně nejoceňovanější ze surrealistických malířek na mezinárodním trhu s uměním. Po staletí však bylo výtvarné umění chápáno jako čistě mužská záležitost a vstup žen do tohoto hájemství nebyl prost námitek a skandálů.

Ve 14. století italský spisovatel Giovanni Boccaccio ve svém Dekameronu popsal až neuvěřitelnou vynalézavost žen v získávání milenců a nasazování parohů svým partnerům, nicméně co se týká všeho ostatního, tam se o jejich kreativních schopnostech vyslovoval až na výjimky skepticky. Z hlediska fyzického, morálního i intelektuálního se ženy podle Boccaccia mužům prostě nevyrovnají.

Zajímavé je, že právě on se stal tvůrcem knihy O slavných ženách, kde čtenářům nabídl životopisy více než sta žen, které v různých oborech lidské činnosti vstoupily do historie. Amezi nimi ho zaujaly i tři dámy věnující se malířství.

Všechny tři žily v antice a Boccaccio se o jejich existenci dozvěděl díky starořímskému encyklopedistovi Gaiovi Pliniovi staršímu, který stručně popsal jejich život. Nejslavnější z nich byla podle Plinia Iaia z Kyzikosu, která se věnovala malbě i sochařství (řezbě do slonoviny), po celý život zůstala pannou a jako první z žen vytvořila pomocí zrcadla svůj autoportrét. Antický spisovatel o ní psal obdivně: „Ruka žádného umělce nebyla v malbě rychlejší a přitom měla tolik nadání, že odměnami za své práce daleko převyšovala nejproslulejší malíře podobizen té doby.“

Iaia se dostala i do moderních příruček a současní historikové umění o ní zjistili, že žila v 1. století před naším letopočtem, pocházela z řecké kolonie města Milétu v dnešním Turecku a tvořila v Římě a v Neapoli. Z jejího díla se ale nic nezachovalo.

Boccaccio Iaiu překřtil na Marciu a udělal z ní Římanku, údajnou dceru Varrovu. Zaujalo ho její panenství, v němž spatřoval snahu po nezávislosti na mužích a tím i jakýsi projev raného feminismu. Spisovatel se zmiňuje o ještě dvou antických malířkách: Ireně, dceři malíře Kratina, a Tamaris, dceři malíře Mykona. Chválí jejich tvorbu, ač žádné dílo od nich neviděl, ale současně píše, že jde o výjimku, neboť ženy se pro umění nehodí a raději by se měly věnovat domácím pracím, pro které jsou předurčeny.

Pregnantně to Boccaccio formuloval v životopisu antické básnířky Kornificie: některé ženy mohou překročit svůj stín, ale jen za velmi příznivých okolností a navíc to vyžaduje talent, nesmírnou vytrvalost a nezměrnou práci.

V podceňování druhého pohlaví nebyl raně renesanční spisovatel sám. Oporu našel i u francouzského básníka Jeana de Meung, který byl autorem druhé části proslulého Románu o růži, středověkého bestselleru. Jean de Meung se o ženách vyjadřoval vždy se značným despektem. Kdo ví, co mu provedly…

Na kritické poznámky obou autorů bouřlivě reagovala básnířka Christine de Pizan, jejíž otec Tommaso působil v Paříži jako astrolog na dvoře krále Karla V. Christine se ve Francii stala na přelomu 14. a 15. století profesionální spisovatelkou, dokonce jako vdova živila literární činností celou rodinu. Mimochodem sepsala i Knihu o činech a dobrých mravech krále Karla V., kde najdeme popis, jak náš otec vlasti Karel IV. navštívil na sklonku života Paříž. Především je však autorkou Knihy o městě žen, kde dívky a ženy z různých historických období ve všem nahradily muže.

Na adresu Boccaccia a Jeana de Meung Christine de Pizan uváděla, že nechápe, jak se mohou vyjadřovat pohrdlivě o ženách, když jim jako rodičkám vděčí za svůj život. A kladla si také otázku, zda lze objektivně rozpoznat schopnosti žen, když knihy o nich píšou jen muži.

Mezi svými vrstevnicemi Christine de Pizan obdivovala malířku Anastasii, která ilustrovala působivými iluminacemi luxusní rukopisy a prý v tomto oboru byla proslavená v celé Paříži, evropském centru knižní malby. Anastasii básnířka neznala jen z doslechu, ale vlastnila doma ukázku jejího umění. Žel z bohaté produkce rukopisů neznáme dnes jediný, který by se jí dal přisoudit, proto nedokážeme posoudit, zda by byla konkurencí i pro takové velikány knižní malby, jako byli její současníci bratři z Limburka.

Ženám v umění věnoval pozornost i Giorgio Vasari, renesanční autor vlivných Životopisů nejslavnějších malířů, sochařů a architektů. Ze všech umělkyň své doby nejvíce oceňoval dvě: sochařku Properzii de Rossi a malířku Sofonisbu Anguissolu.

Properzii de Rossi, působící v Bologni, věnoval Vasari samostatnou kapitolu. Byla podle něj okouzlující, nesmírně krásná, uměla nádherně zpívat, zaujala nejprve svými rytinami do ovocných pecek a pak se stala sochařkou pracující s mramorem. Podílela se na výzdobě fasády nejslavnějšího boloňského kostela San Petronio, nicméně její úspěch vyvolal závist ze strany mužů.

Konkrétně malíř Amico Aspertini ji trvale očerňoval u administrátorů stavby a v důsledku toho byla její díla špatně zaplacena. S roztrpčením se umělkyně začala věnovat pouze grafice. Aspertini zřejmě intrikoval proti Properzii trvale, protože v lednu 1525 proti ní svědčil u soudu, když byla obžalována, že zuřivě napadla malíře Vincenza Miola a do krve ho podrápala ve tváři. Není vyloučeno, že to byla připravená skandální provokace ve snaze se milé umělkyně jako konkurentky zbavit. Ale i kočky se umí činit v prosazování svých zájmů!

Sofonisba Anguissola, druhá Vasariho favoritka, pocházela ze šlechtické rodiny usazené v severoitalské Cremoně. Malování se věnovaly i tři její sestry. Sofonisba jistě znala Boccacciův příběh o Marcii, a tak malovala často svoje autoportréty. Dochovalo se jich dvanáct, což je v této době značný počet. Zobrazila se na nich jako malířka, hráčka na hudební nástroje i jako literátka.

Dožila se značného věku a měla neuvěřitelnou energii. V červenci 1624 ji na Sicílii navštívil mladý malíř Anthony van Dyck a do deníku si napsal, že je jí už devadesát šest let (ve skutečnosti jí bylo asi devadesát), nicméně na vše reaguje velmi bystře a je trvala opojena zájmem o malování. Její vliv na italskou renesanci a baroko byl značný a zájem o její tvorbu měl papež i božský Michelangelo. Především však otevírala cestu pro budoucnost.

Malířky byly povětšinou dcerami otců-malířů a k umění se dostaly tak, že jim pomáhaly v jejich dílně. Sofonisba však byla urozeného původu, což znamenalo, že malbě se věnovala z vlastního rozhodnutí a že tento obor považovala za dostatečně významný. Její renomé na španělském dvoře, kde se stala oblíbenkyní všemocného krále Filipa II., i v papežském Římě, kde fascinovala Pia IV., vedlo k tomu, že ženy věnující se malbě začaly být respektovány i v nejvyšších společenských kruzích. Když se ona mohla prosadit malováním, tak už nadále žádná žena-výtvarnice nevyvolávala svou profesí skandál. Leckteré feministky by ji tak mohly považovat za svoji patronku.