RECENZE: Oslava skla v podání Roubíčkových

Už jedenáctou sezónu se tam představují vynikající tvůrci a pro letošní léto padl výběr na světoznámou manželskou dvojici – Reného a Miluši Roubíčkovy.

Jako sklář-sochař se Roubíček představil na světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958 rozměrnou abstraktní kompozicí Sklo – hmota – tvar – výraz.

Stala se manifestací nových možností použití skla pro monumentální umění a vzbudila mimořádnou pozornost odborné veřejnosti. Co nejvíce překvapovalo? Sklo Roubíček přestal používat jako surovinu pro předměty denního užitku i praktického použití a začal s ním pracovat jako s jedinečným materiálem pro vytváření uměleckých unikátů srovnatelných formou i významem s plastikami moderních sochařů. Pochopil také, že je jedinečné v tom, že svou průsvitností dovoluje, aby do jeho nitra vstupovalo světlo a rozehrávalo tak zcela nečekané výtvarné kreace.

V Brně se představuje především jako klasik českého umění a tradičně vystavuje se svou manželkou. Jakkoli mají oba autoři k sobě po celý život blízko (společně se znají od dob studií), odlišují se naturelem i výtvarným myšlením. Roubíček sází více na optické efekty i rafinované světelné hry a jeho práce i v malých rozměrech působí monumentálně.

Na brněnské výstavě to dokládají rozměrná architektonická torza antických sloupů stejně jako cyklus Obrazárna, což jsou zvláštní skleněné reliéfy vytvářející díky spektrálním lomům světla i kombinaci barevného skla působivé „malířské“ abstraktní kompozice.

Objekty Roubíčkové jsou intimnější, nicméně díky nápadité instalaci v Brně výrazně vynikly. Igelitové tašky na podlaze kaple, klubka pestrobarevných bavlnek, zátiší květin, zmrzlinový pohár, sváteční bábovky, hlávky zelí, zavařovačky. To vše tam působí úchvatně.

I v tomto majestátním sakrálním prostoru navozuje Roubíčková pocit domova a intimnosti oslavou prostých věcí, které nás v životě obklopují. Neustále se pohybuje mezi světem reality a fantazie, všedností a poezií. Asi nejblíže má její tvorba k pop-artu, ale ona mu dala podobu spojenou s českým humorem i s ženskou poetičností. Každý z jejích objektů je půvabný a uhrančivý, divák si k němu najde okamžitě vztah.

Oba autoři po celý život pracují v cyklech, což výstava krok za krokem představuje. Téma je pro ně důležité, protože mu odpovídá i výsledný tvar. Současně byla a je jejich spolupráce se sklářskými mistry dobrodružstvím a objevováním. Roubíček to kdysi vyjádřil větou: „Vždycky při zrodu skleněných plastik jsem si dával pozor, abych před svou slávou dával přednost sklu, aby samo dělalo, co umí, a já mohl být šťastný svědek toho, jaké dělá zázraky.“

I díky schopnosti experimentovat nebyla výtvarná cesta Roubíčkových nikdy definitivně uzavřená. Oba neustále přicházejí s různými nápady a z mladistvé kreativity vystavených děl by divák těžko odhadoval, že jim je devadesát tři let.

Celá výstava je oslavou českého ateliérového skla. S úspěchem by se dala reprízovat i v nejpřednějších výstavních síních v Paříži nebo v New Yorku. Pro Brno je to kulturní událost letní sezóny.