Článek
Expozice akcentuje Koblasu především jako tvůrce, který ví, co chce i kudy se ke svému cíli dostane. K meritu věci postupuje nejtransparentnější cestou. Co díla představují, můžeme vidět i my na jevišti okolního světa. Ovšem v obvyklé podobě. Výtvarník, spolu se Shakespearem, však dobře ví, že svět je velkým divadlem a my jsme pouhými herci. Herci, které Koblasa nechává hrát tyátr podle sebe a pro sebe.
Výběr méně známých děl sochaře, malíře a grafika, Jana Koblasy lze vidět v historických prostorách pražské Galerie U Zlatého prstenu.
Mají mramorové tváře, bronzový úsměv a dřevěnou muskulaturu. Jejich expresivní výrazy se na nás dívají jakoby z druhého břehu. Mají tajemné rysy, připomínají šamanské masky prastarých kultů. A archaická křídla antických bohyní vítězství, jejichž nadpozemskou krásu hlídá chlad carrarského mramoru.
Koblasovy dřevořezy, litografie a serigrafie přenášejí tajemnost výrazu na rozlehlost plochy. Díla připomínají starověké mapy říší, které vznikly z prvotního chaosu a blesků boha Dia. Vrypy, praskliny a jizvy svádějí člověka k tomu, aby na obraz položil ruku a nechal do sebe proudit tu neznámou a spirituální energii. A nechal se nést na perutích mytického ptáka do počítačových virtuálních krajin.
Koblasovy skulptury, dřevořezy, litografie a serigrafie přinášejí tajemnost nejednoznačnost.
Jaký je tedy ráj výtvarníka Jana Koblasy? Není tak andělský, jak by se na první pohled zdálo. Mírně zavání pekelným dechem, vyplazené jazyky jeho skulptur připomínají ďábelské skluzavky, na kterých neopatrný hříšník zahučí do hájemství Hieronyma Bosche.
Ovšem na druhou stranu dává naději, že divadlo světa není přece jen tak kruté. Jak to ví? Možná mu to pošeptala bohyně Niké, ta mramorová vědma vítězství. Občas sice ztrácí hlavu, ovšem ty, které vytvořil sochař Jan Koblasa, by jí možná slušely víc.
| Eden: Koblasova země |
|---|
| Galerie U Zlatého prstenu, Praha, do 4. října |