RECENZE: Mančuškův svět je složen z banálních příběhů

Vzhledem k tomu, že tvůrce vystavoval na mnoha mezinárodních výstavách a jeho sbírky najdeme v prestižních evropských či amerických muzeích, musela dvojice kurátorů Sandra Baborovská a Vít Havránek navázat kontakt se světovými uměleckými institucemi, aby na výstavu exponáty zapůjčily.

Primárně je třeba zdůraznit, že kolekce je výhradně pro poučeného návštěvníka. Vzájemný vztah vyjadřovacího jazyka a plynoucího děje se stává pro Mančušku fundamentální.

Člověka, který ví, co je konceptuální umění, a chápe, že podstata tkví v základní tezi – idea i umění samotné tvoří jednotu a v podstatě se překrývají také hodnotově. Čili nelze čekat na stěnách galerie visící obrázky, které pochopí každý a každý se jimi také může kochat nad krbem.

Mančuška navíc dané téma s gustem problematizuje. Hledá ve světě obvyklé příběhy, které interpretuje po svém, navíc vlastním jazykem. Vytváří z banálních věcí originální konceptuální story.

Pracuje s prostorem, objekty, písmem, stíny, ale i videoartem či performancí. A dokáže, možná nevědomky, zapojit do svých plánů i obyčejného člověka, jenž se při pouti mezi exponáty stává hledačem vlastního příběhu, který však za něj vypráví Mančuška prostřednictvím svých děl.

Estetický prožitek trvá přesně tak dlouho, jak dlouho setrvá v galerijním prostoru. Tam se stává hráčem ve hře konceptuální reality.

Jako v případě vnímání díla nazvaného stroze Konference. Jedná se o dlouhý stůl černě potažený, na kterém trůní schůzovní propriety. Jsou na něm hrnky na kafe, vajgly, talířky, kelímky a další věci. Na vernisáži všichni přítomní objekt obklopili a najednou letmo naznačenou kompozici zdynamizovali a dílo začalo žít vlastním životem. Ovšem pouze do chvíle, než všichni odešli.

Tímto způsobem můžeme dílo Jána Mančušky interpretovat. Je prakticky lhostejné, jestli jsou vystaveny originály, kopie či práce, které posouvají jeho nápady. Důležitá je nosná idea. Kdo a jak ji dále rozvine, to je, oč tu běží.