RECENZE: Literární spolek Laury Sněžné

Čtenář, kterému se takový poškozený výtisk dostane do rukou, se tak třeba může dočíst, že Raskolnikov ze Zločinu a trestu neskončil na Sibiři, ale namísto toho zemřel rukou Soni, která se rozhodla vyřešit mladíkovo trápení. A to je jen začátek v řetězci podivných zaječínských událostí…

Román Literární spolek Laury Sněžné se žánrově kloní k fantasy, ale toto zařazení není přesné. Finský spisovatel Pasi Ilmari Jääskeläisen nevytváří nový svět, místo toho posiluje podivnosti a absurdity v tom našem. Kniha tak svým stylem a svérázným úhlem pohledu připomene spíš sérii Řada nešťastných příhod Lemonyho Snicketa (určenou především pro děti), v níž se trojice sirotků protlouká světem zabydleným praštěnými postavičkami, než klasické fantasy opusy.

Důležitým tématem v Literárním spolku Laury Sněžné je způsob, jakým spisovatelé vytvářejí příběhy. Hlavní hrdinka Ella je přizvána do prestižní autorské skupiny, z níž vzešly hvězdy současné finské literatury. Ella postupně odkrývá nehezká tajemství nejen jednotlivých autorů, ale i jejich slavné mentorky píšící knížky pro děti, Laury Sněžné.

Spisovatelství tady totiž není líčeno jako záslužná a náročná umělecká profese. Jääskeläisen vidí autory jako bandu voyerských, sebestředných a manipulativních mizerů, kteří své okolí vnímají pouze optikou literární použitelnosti.

Člověk je tady materiálem k opracování, nikoli živoucí matérií. Když je jedné spisovatelce ze spolku diagnostikována rakovina, přešlapují druhý den před jejím domem tři další literáti, aby z ní vytáhli dosud ještě syrové pocity.

Následné sepisování a zapisování pak není motivováno touhou promlouvat ke čtenářům, ale spíš potřebou ulevit svému nabobtnalému egu. Na otázku, jak se autor cítí, když vidí svůj text publikovaný, odpovídá jedna z postav, že teprve tehdy člověk plně pochopí, jak se cítí pes, když žere svoje zvratky.

V reakcích na knihu Literární spolek Laury Sněžné se v diskusích nejčastěji objevuje slovo „podivné“.

Podivné to sice je, ale zároveň chytré a vtipné – asi jako kdyby se nakazila klasická pohádka a začala se v ní přeskupovat písmena, dokud by nevznikla tato svérázná pocta vypravěčům a jejich egům.