RECENZE: Will Young je nejlepší na konci

Will Young vyhrál britskou vyhledávací soutěž Pop Idol v roce 2002. Ten rok začal vydávat alba a stal se idolem mladé generace. Mediální podpora z písničkové soutěže zafungovala dokonale. Debutového alba prodal 800 tisíc kusů, druhého Friday’s Child (2003) o milión více.

Kromě zpěvu si vyzkoušel také hereckou dráhu, což pro člověka s tak výraznou a sympatickou tváří muselo být vpravdě výzvou. V posledních čtyřech letech ale prakticky nic nevytvářel. Nenatáčel ani nevydával muziku, jen v roce 2012 přinesl dva singly, které nebyly úspěšné.

Youngův návrat je přesto profesně uspokojivý. Část písniček na albu se nese v moderním retro stylu, k jehož popularitě na ostrovech v posledních letech přispěl mimo jiné zpěvák a producent Mark Ronson. Vzhledem k tomu, jak dlouho je Young na scéně, to ale spíš vypadá, že v minulosti předběhl čas. Ve svém stylu se totiž až tak nezměnil, možná je jen dnes na novém albu v intencích retro popu opravdovější.

Symbolické pro jeho aktuální hudební řeč jsou písničky U Think I’m Sexy či hitová Love Revolution. Aby ale nebyl na desce jednotvárný, v Joy se tváří rovnou jako celý boyband a nabízí přirozeně i emotivní balady, v nichž je patrná inspirace písněmi George Michaela. Chová se jako tradiční popový zpěvák. Chce posluchače bavit a vymýšlí pro to hudební i výrazové prostředky. Nepřináší tak nic nového, jenom velmi slušně odvádí svou práci, a to jak po stránce spoluautorské, tak interpretační.

Vrcholným momentem alba je závěrečná pianová balada I Don’t Need A Lover. V ní je vměstnáno to nejlepší, co jako zpěvák a stavitel atmosféry umí. S minimálním hudebním doprovodem a s použitím falzetu v ní Young vytvořil chvíli, která je pro posluchače přinejmenším příjemná.