Britští Muse kráčejí po tenkém ledě

Jistě to bylo ambiciózní album. Například proto, že se kapela obrátila s prosbou o spolupráci na Roberta „Mutta“ Langeho, který v minulosti produkoval například AC/DC.

Nejspíš také kvůli tomu, že hlásala návrat ke kořenům. Ten se sice koná, ale stejně tak se Muse vrátili k jiným svým minulým deskám a dokonce celým nápadům i zvukům.

Úvodní Dead Inside je až příliš syntetická, navíc v ní Bellamy při zpěvu používá manýry Bona Voxe z U2. Psycho stojí na riffu, který byl základní pro debutové album Showbiz (1999), spojení piana a syntetického spodku v Mercy připomíná písničku Starlight (2006), skladba Reapers nabízí několik desítek vteřin zábavy s kytarou, ale gradaci nemá, a v The Handler zase zaskočí to, jak moc připomíná In Your World (2002).

Aftermath má prostě opsané floydovské aroma a desetiminutová The Globalist skvěle začíná (v duchu hudby Ennia Morriconeho), má romantický i drásavý průběh, ale sentimentálně-kýčovitý závěr jí bere vážnost.

Každá písnička na téhle desce má nějaké „ale“. Muse se tak dostali na tenký led, po němž je chůze nebezpečná. Ztratili hudební vizi, našli jen tu myšlenkovou (drony jako téma desky), a pustili se kvůli tomu zpět, do dob, kterými již prošli a řekli k nim vše důležité.

Tento počin nicméně výrazně zachraňuje dobrá produkce, skvělý zvuk i to, že Muse se nikdy neprezentovali jako prvoplánově hitová kapela a ve svém alternativním oparu pořád velmi zdatně manévrují.