Článek
Které z těch rolí jsou nezapomenutelné pro vás?
Vlastně mě trošku udivuje, a přiznám se, že velmi příjemně, že mě lidé vnímají i jako člověka, který má rád humor a rád hraje v komediích. Je to totiž pravda. Na jevišti jsem ze dvou třetin hrál komediální role, a za těch 45 let se z nich nastřádal pěkný repertoár. A dnes už dokonce upřednostňuji komedii před vážnými žánry.
Pokud jde o ty nezapomenutelné - víte, nikdy jsem nečekal, že z pohádky S čerty nejsou žerty se stane kultovní komedie, která přeskočí několik generací. I dnes, když mě lidé osloví, citují repliky, které si já sám po těch letech ani nepamatuji. Je moc prima, že věci, které si člověk vymyslel třeba přímo na place, stále existují, žijí a baví lidi.
Jak je to s komediálním herectvím - musí se pro něj člověk narodit, nebo se ho může naučit?
Je to alfa a omega hereckého povolání. Kdo se dobře vyrovná s komedií, ví, že teď už je herec, protože komedie je opravdový kumšt. A tomu se člověk celý život učí. Jak se říká, humor není žádná sranda.
Pro mě je jednou z vašich nezapomenutelných rolí Brouk v hlavě, kterého hrajete už mnoho let na jevišti Vinohradského divadla, a stejnou postavu jste hrál i v televizním filmu Zdeňka Zelenky. Jaké to je, hrát stejnou roli v jiném médiu?
Myslím, že by bylo dobré po letech přiznat pravdu: Zdeněk mi říkal, že by chtěl do mojí postavy obsadit toho či onoho kolegu a pak mě poprosil, abych to udělal já. Přijal jsem to, a mohu říci: Ano, je to jiné. Na divadle je představení daná věc. Byl jsem zvyklý na určité schéma, a přenášet ho do televizního tvaru je mírně řečeno zvláštní. Je to převyprávěné jakoby stejně, a přece jinak. Ale lidem se to líbí, takže se nám to snad povedlo. A víte proč? Protože Georges Feydeau byl geniální autor a jeho kombinace komediálních situací funguje v každém tvaru.
Viktor Preiss na Novoměstském hrnci smíchu.
Jsme na Festivalu české filmové a televizní komedie a není tu příliš veselo - ty skutečně vtipné komedie aby člověk pohledal. Čím to podle vás je, že jich dnes vzniká tak málo?
Nejsem autor, ale vím, že napsat, zahrát a zrežírovat dobrou komedii je opravdu kumšt. A lidí, kteří to dokážou, se zkrátka urodí někdy víc a někdy míň. Proto jsou tak oblíbené pamětnické filmy. Tradiční dobré komedie, kdy se nevymýšlejí situace přes hlavu a přes rameno, zabírají pořád. Ale někdy je to naprosto nevyzpytatelné - komedie má předpoklady k tomu, aby zabrala, a přece se to nemusí povést. A pak je zase komedie, která není úplně nejlépe napsaná, ale pokud se z ní všichni snaží vytěžit maximum, může se to i podařit. A nakonec je tu třetí případ, o kterém mluvil pan Werich: to je blbý, to se bude líbit.
Odmítáte nabídky na komediální role, když poznáte, že nabídnutý scénář vlastně komedie není?
Ano. Smysl pro humor a pro situaci je daný už ve scénáři, musí být napsaný. První čtenář jsem v tom případě já a já dám na instinkt. Teď, ve svých osmašedesáti letech, už se moc nepletu. Když text funguje na mě, vím, že zabere i u diváků, a když ne, tak je to nakonec - jak říkal geniální režisér Janko Roháč - „jakési švédské“.
Jaké komedie máte rád jako divák?
Mám rád nadsázku v jemné, nenápadné poloze, kdy se humor neservíruje divákům lopatou. Když si ho jako divák sám zpracuji a směji se, aniž by si herci museli utírat nos židlí a měnit se v kozla. Nejlépe funguje naprosto vážně hraná komedie. Chaplin říkal, že komedie je tragédie, která se udála někomu jinému. A my se na ni díváme a smějeme se tomu, co by se mohlo stát nám, kdyby... ale zaplaťpámbu se to stalo někomu jinému. Smějeme se člověku v nesnázích a tomu, jak se z nich dostává. Mám rád, když je komedie jako rozkousnutá hořká mandle, když se směji přes tu hořkost a není to první plán řachandy, v níž někdo upadne a já se tomu mám smát. Komedie má zkrátka velké kouzlo, a je-li chytře zpracovaná a dobře zahraná, je to dar, který přijmu vždycky rád. Jako herec i jako divák.
Co hezkého máte před sebou, na co se těšíte?
Mám spíš za sebou - triptych detektivek Lucie Bělohradské Případ pro rybáře (to se už vysílalo), Případ pro malíře a poslední je Případ pro lyžaře. A teď jsem před vším upřednostnil jaro a léto. Když všechno kvete, odkvétá a zraje, to jsou chvíle, které už ve svém věku nemohu žádný rok propást. Všechno rychle uteče, červen je nádherný měsíc, ale za chvíli přijde červenec, dny se začnou krátit. Jakmile uvidím červené jeřabiny, padne na mě smutek: blíží se podzim, půjdeme do školy... Jeřabiny jsou moje časomíra.