RECENZE: Show legendárních Kiss proběhla tradičně, tedy velkolepě

Čeští fanoušci přesně věděli, na jaký koncert jdou, a Kiss jim všechno dali tak, jak jsou zvyklí. Lze namítnout, že se žádné překvapení nekonalo a je to třeba škoda, jenže naplnit očekávání je častokrát víc než překvapovat něčím, co se třeba nesetká s příznivým ohlasem.

A tak v O2 areně zpěvák a baskytarista Gene Simmons dštil oheň i plival krev, zpěvák a kytarista Paul Stranley burcoval diváky a na konci koncertu si zaletěl doprostřed haly na malé kulaté pódium, na němž odehrál skladbu Love Gun, kytarista Tommy Thayer při svém sólu střílel z krku svého instrumentu jiskry na všechny strany, Simmons vyletěl na lanech až ke stropu haly a chvíli před ním tam na speciálních zdvižích, které byly součástí pódia, pobývali i Stanley, Thayer a bubeník Eric Singer.

K tomu ještě nutno přičíst tradiční masky, které tuhle kapelu jednoznačně definují, ohňové efekty, jež se objevily během hodinu a půl trvajícího koncertu několikrát, světelné kejkle, laserové linie osvětlující halu i projekce v zadní části pódia a na obrovských panelech po jeho stranách.

Kiss jsou prostě mistři rockového cirkusu, což je přesně to, po čem fanoušci touží, za co utrácejí částky za vstupné a bez čeho by Kiss z pódia asi nepropustili. Však si to užívali dosyta, protože i když je už na začátku vystoupení Stanley vyzval, aby ti sedící vstali a užili si rock’n’rollu, učinilo to jen několik stovek diváků a hned se zase posadili, aby spíše hleděli, než tančili. Moderní doba také přinesla fakt, že namísto nekonečného aplausu fanoušci mířili směrem k pódiu své mobilní telefony s fotoaparáty a pořizovali si na památku záznamy.

Kiss přinášejí samozřejmě také písničky, v podstatě mnohé rockové evergreeny. Hned úvodní Detroit Rock City, před kterou z reproduktorů jako intro zněla Good Times Bad Times od Led Zeppelin, sice Stanley zazpíval velmi nepřesně, zase to ale bylo znamení, že tahle parta nepoužívá playback. Následně si sedl zvuk, jenž v těžko nazvučitelné O2 areně pokazil už mnoho koncertů, muzikanti nasadili slušné vokály a vystoupení získalo spád.

Bubenické sólo Erika Singera bylo spíše symbolické, baskytarové extempore Geneho Simmonse tvořilo pouze kulisu pro plivání krve, a tak se jako výlučný instrumentalista předváděl jenom kytarista Tommy Thayer, který si během večera s chutí pár sólových pasáží vystřihl. Jako celek ale Kiss naživo fungují obstojně a není divu, že si slávu získali především koncertními sety, ne tolik alby. Jejich nejoblíbenější desky jsou ostatně koncertní záznamy řady Alive.

Atmosféru večera startovala předskakující americká superskupina The Dead Daisies. V její sestavě jsou například John Corabi, který kdysi zpíval v Mötley Crüe nebo Union, kytarista Richard Fortus a klávesista Dizzy Reed, kteří jsou stále členy legendárních Guns N’Roses, či baskytarista Marco Mendoza, jenž je součástí irských Thin Lizzy. Jejich klasický hard rock jiskřil, oheň ale nezažehl. Možná proto, že se v hale především čekalo na Kiss, a možná proto, že tahle parta by přece jenom do svého zpěvníku potřebovala trochu výbušnější skladby. Alespoň tak, jako jsou Hush nebo Helter Skelter, coververze, které při svém bloku vystřihla také.

Mimochodem – hned po skončení svého vystoupení se The Dead Daisies šli podepisovat fanouškům. V O2 areně se něco takového na koncertech obvykle neděje.