Článek
Skupinu L7 jste založily v roce 1985 v Los Angeles. Můžete nám přiblížit atmosféru tehdejší místní hudební scény?
Silná tehdy byla metalová scéna. My jsme ale vzešly z punkrockového undergroundu. Bylo to takové přechodné období. Umíral hard core a rodilo se něco nového. Žánrově to bylo pestré a všude bylo mnoho kapel. Nikdo ale nedělal to, co my. Kombinovaly jsme punk s hard rockem. V kapelách tenkrát obvykle nebylo moc žen. Občas se nějaká objevila v nějaké punkrockové, ale byly to výjimky.
Co vás na muzice tak lákalo, že jste založila kapelu?
Snila jsem o tom od malička. Ale stejně tak jsem toužila stát se filmovou hvězdou. Jako dítě má člověk mnoho snů, znáte to. Do Los Angeles jsem se přestěhovala, protože jsem se chtěla stát profesionální surfařkou. Líbila se mi hudba, kterou surfaři poslouchali. Beach Boys nebo Dick Dale. Myslela jsem si, že taková kultura v Los Angeles žije. Namísto toho jsem ale místo pláže zaplula na hollywoodskou punkrockovou scénu. Do kapely mě pozvala kamarádka. Začala jsem hrát a potkala jsem Suzi Gardnerovou. Zahrála mi hudbu, kterou tehdy skládala, a byl to ten zvuk. Zvuk, který se stal vlastním L7. Já do toho přidala trochu z The Ramones. Bylo to původně pomalejší, myslím, že jsem to malinko zrychlila.
V polovině osmdesátých let se objevil grunge. Registrovala jste ho od začátku?
Pro mě tehdy neexistoval. Já ten výraz neslyšela dřív než někdy v osmdesátém devátém. Lidé tak tehdy začali říkat i nám. Když jsme začínaly, neměly jsme o něm ponětí. Jestli se už v Seattlu něco dělo, netušily jsme to. Neznaly jsme Green River a podobné kapely. Doteď vlastně jejich písně neznám.
Co pro vás ten výraz znamená z dnešního pohledu?
Hnutí, které zbořilo některá klišé. Metal nebo nová vlna se staly takovými klišé, že bylo třeba je nabourat. Bohužel takové klišé se pak stalo i z grunge. Proto i on musel být svržen kapelami, jež následovaly. Ale tak už to chodí. My jsme se snažily mít takový trochu antistylový postoj. Nechtěly jsme do těchto škatulek zapadnout, i když jsme také svůj styl měly.
Bylo vaším záměrem být pouze ženskou kapelou, anebo to nehrálo roli?
Ne, záměr to zpočátku rozhodně nebyl. Také jsme chvíli měly bubeníka. Ale je fakt, že se mnou a Suzi nechtělo moc chlapů hrát. Hrály jsme v podstatě hard rock a v té době kluci z punkového undergroundu nechtěli hrát ani s holkami, které hrály čistý punk nebo punk rock. My jsme další hudebníky potřebovaly, minimálně bubeníka. Hrály bychom s kýmkoli. Kolikrát jsme měly nějakého muže na zkoušce nebo na dvou. Ale oni to na rozdíl od nás nikdy nemysleli vážně.
V devadesátých letech jste iniciovaly sérii koncertů Rock for Choice, na které vystoupili například Foo Fighters, Red Hot Chili Peppers, Nirvana nebo Rage Against the Machine. Koncerty podporovaly hnutí za legalizaci potratů v USA. Proč pro vás to téma bylo důležité?
Hrály jsme často na benefičních koncertech s různými účely. Některé se týkaly AIDS, jiné podporovaly třeba Greenpeace nebo lidi bez domova. V době, kdy jsme se začaly zabývat tímto tématem, bylo hnutí, které chce ženě umožnit volbu ukončit těhotenství, pod silným tlakem. Lidé napadali kliniky, které prováděly potraty, konaly se demonstrace. Pobuřovalo mě to. Založily jsme organizaci a uspořádaly mnoho koncertů. Každá velká kapela devadesátých let hrála na Rock for Choice. Od Iggyho Popa přes The Offspring po Pearl Jam. Vydělaly jsme pro tu věc stovky tisíc dolarů. Když jsme začaly být populární a seznámily jsme se se slavnými kapelami, napadlo nás, že můžeme pomoci touhle cestou. Měly jsme přátele, které jsme požádaly o pomoc. První koncert byl s Nirvanou, námi, Hole a Sister Double Happiness. To bylo pro začátek celkem dobré.
Mají se umělci angažovat?
Každý by měl být aktivista. Proč ne? Vždyť existuje tolik problémů. A hudební benefice mě vždy zajímaly, sledovala jsem třeba Sun City. Možná jsem naivní, ale myslím, že muzikanti přitáhli hodně pozornosti k Jihoafrické republice a k tomu, co se tam za doby apartheidu dělo. Já bych o tom jako teenager jinak nevěděla. Hudba může hrát velmi důležitou roli. Ale nejen ona, každý může pomáhat, třeba i popelář.
Ale víte co, kapely, které se snaží něco dělat, si také vyžerou nejvíc pomluv. Někteří lidé jsou nenávistní. Kapely, které nic nedělají, tohle neznají. Ale stojí to za to, vážím si muzikantů, kteří pořádají dobročinné koncerty nebo se nebojí mluvit o politických tématech. Když už máte tu možnost, je fajn pár dětem ukázat, co se ve světě děje.
Za co jste to nejvíc schytala?
Určitě za to, že jsme pořádaly Rock for Choice. Ale nejen za to. Pamatuji si, že když Krist Novoselic z Nirvany pořádal benefici pro oběti znásilnění v Bosně, také si to pěkně vypil. Někteří lidé to nechtějí slyšet. Nechtějí, abyste takové věci míchal s jejich oblíbeným rock’n’rollem. Ale to je přece hrozně špatně.
Zmínila jste Nirvanu. Jak si pamatujete na Kurta Cobaina?
Kurt byl přítel. A moc dobrý skladatel. Psal krásné písničky. Měl potíže. Co byste o něm chtěla slyšet?
Chtěla jsem od někoho, kdo ho znal, slyšet, jaké bylo být v jeho přítomnosti?
Víte, někdy byl v pohodě, někdy měl špatnou náladu. Mám pocit, že když měl špatnou náladu, tak to pro něj byla fyzická bolest. Nebo emocionální, ale prostě bolest. Byl jeden z těch lidí, kteří si nedokázali na nic hrát. Takže když mu nebylo veselo, nepředstíral. Byl náladový. Někdy s ním byla legrace, jindy ne. Zjevně ho něco dlouhodobě trápilo.
V roce 2001 jste skončily. Proč?
Neměly jsme peníze, žádné zdroje, žádný management. V podstatě jsme si už nemohly dovolit nahrávat ani jet na turné. Naše popularita vyprchala. V té době by pokračování bylo jenom velmi drahé hobby. Když na kapelu přijdou finanční potíže, je to, jako když postihnou manželství. Všechno se pak vleče, vznikají hádky. Když začínáte, můžete být švorc, ale nikdo nechce být švorc, když je mu padesát. Když se kapela rozpadla, bylo mi asi čtyřicet. To už pak není taková legrace.
Vy sama jste ale v hudební kariéře pokračovala.
Ano, nahrála jsem sólovou desku. To byl také drahý koníček. Nikdo mě v tom moc nepodpořil, album jsem vydala sama. Jinak se živím jako skladatelka. Pořád dělám hudbu, například soundtracky.
Loni jste se ale vrátily na scénu. S jakými plány?
Objet svět. Ale nemůžeme jet na nekonečně dlouhé turné už proto, že máme každá svou práci. Nemůžeme proto na cestách být dva měsíce. V Evropě strávíme necelé tři týdny a plán je takový, že se za rok do Evropy vrátíme. Během roku se chystáme do Japonska, Austrálie, Jižní Ameriky, Mexika a po Spojených státech. Ale po malých dávkách.
Plánujete skládat nové písně?
Zatím ne, ale třeba to na nás přijde. Zatím se jen snažíme vzpomenout, jak se hraje písnička Shitlist. Jennifer Finchová z kapely odešla v devadesátém šestém, Suzi měla od roku 2001 kytaru pod postelí, takže jsme to musely oprášit.