Čím je letošní hlavní soutěž karlovarského festivalu specifická?

Oproti minulým letům se nám sešlo větší množství kandidátů. Myslím, že producenti postupně objevují, že může být pro další osud určitých filmů výhodnější dát je na festival typu Karlových Varů, že se jim u nás může dostat paradoxně většího ohlasu a publicity než třeba v Cannes nebo na Berlinale, kde panuje přeci jen větší konkurence. Loni měl už den po karlovarské premiéře pozdější vítěz Křišťálového glóbu Kukuřičný ostrov recenze na prakticky všech hlavních amerických filmových serverech.

Byl výběr filmů do hlavní soutěže ovlivněn tím, že jde o padesátý, jubilejní ročník festivalu?

Ne, vůbec. I pro ostatní sekce platí, že se každý rok snažíme získat to nejlepší z možného.

Mezi vybranou třináctkou jsou i dva české filmy. Proč jste ukázali zrovna na Kobry a užovky a Domácí péči?

Slávek Horák nebyl dosud příliš známým tvůrcem. O to větší překvapení může být, s jak zralým snímkem přišel. Jeho Domácí péče s Alenou Mihulovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích, kterou uvedeme ve světové premiéře, zpracovává bohužel velmi živé téma, jak se vyrovnat s náhlým zjištěním vážné choroby. Jak se s tím vyrovnává onen postižený, ale i jeho okolí. Horák ho zpracovává přímočarým, v dobrém slova smyslu naivním způsobem. Očekávám, že to ne každému bude vyhovovat, uvidíme, jak se k jeho snímku porota a diváci postaví. Ale my máme za to, že má Domácí péče velký potenciál i směrem do zahraničí.

A ty Kobry a užovky?

Nekompromisní drama Jana Prušinovského už české publikum zná, protože prošlo tuzemskými kiny. Režisérovy dosavadní projekty jako Okresní přebor nebo Čtvrtá hvězda byly divácky hodně úspěšné, ale zdá se nám, že filmem Kobry a užovky vstupuje Prušinovský do umělecky ambicióznější fáze své kariéry. Doufám, že se i tímhle snímkem otevírá něco nového v české kinematografii. Stejně jako Domácí péče nepůsobí Kobry a užovky křečovitě, jsou točeny lehkou rukou, ale přitom nesklouzávají k povrchnosti a zpracovávají něčím podstatné téma. V tomto případě příběh dvou bratrů – v hereckém podání bratří Hádků –, kteří žijí v místě, jež jim prakticky nic nenabízí, a oba se s tím vyrovnávají po svém.

Video

Upoutávka na film Kobry a užovky

Které z dalších soutěžních snímků by stálo za to vypíchnout?

Určitě bych rád zmínil film Heil Dietricha Brüggemanna, režiséra, který loni získal cenu na Berlinale za Křížovou cestu. Tu pak uváděl i u nás a projekce ve Velkém sále a vůbec atmosféra festivalu ho nadchla natolik, že svou novinku nabídl právě do Varů. Heil je jakousi radikální satirou na nárůst xenofobie v Německu a přerůstá ve vyhrocenou, punkově neurvalou, velmi vtipnou kritiku německé společnosti. A myslím, že v ní i český divák najde něco, co ze svého prostředí dobře zná.

Rád bych upozornil také na dobový film dánského dokumentaristy Daniela Dencika, který ve Varech už také několikrát byl a teď přichází s hraným debutem o mladém muži, jenž je v první polovině 19. století dánským králem vyslán do jedné z kolonií, aby tam začal pěstovat kávu. Dostává se do prostředí dánských kolonizátorů, kteří se chovají velmi nevybíravě k místnímu obyvatelstvu. Zlaté pobřeží je stylisticky oslnivým komentářem k dnešním problémům s migrací mezi kontinenty.

Po delší době se nám povedlo získat hned dva snímky z Rumunska, kde kinematografie stále do jisté míry těží z úspěchů tamní nové vlny. Zmiňme aspoň Florina Şerbana, který dříve úspěšně soutěžil na Berlinale a jehož nový film se jmenuje Box. Vypráví o mladém talentovaném boxerovi, který jednoho dne začne sledovat ženu středního věku. Režisér nás jaksi velmi „na tělo“ vede po liniích obou těchto postav až do okamžiku, kdy se jejich osudy prolnou.

Dva české zástupce najdeme i v soutěžní sekci Na východ od Západu, která se dlouhodobě soustředí na první a druhé filmy talentovaných režisérů ze střední a východní Evropy, Balkánu, Turecka a zemí bývalého Sovětského svazu.

Oba dokládají stoupající důležitost FAMU pro české filmové prostředí. Tomasz Mielnik absolvoval tuto školu velmi barvitou, žánry kombinující, v nejlepším slova smyslu manýristickou Cestou do Říma, kterou jsme vybrali jako zahajovací snímek celé sekce. Z režiséra cítíme opravdu mimořádný potenciál do budoucna. Nebojí se hledat nové způsoby vyjadřování, kombinovat styly a nálady, provokovat.

Druhým absolventem FAMU, jehož celovečerní debut jsme vybrali do soutěže Na východ od Západu, je Vít Zapletal. Představí ve Varech film Prach, což je naopak velmi ztišený, intimní, spirituální snímek.

To skoro vypadá, jako by se mezi mladými filmaři rodila nějaká „nová vlna“.

Na rozdíl od předchozích let na mě nepůsobí jednotliví režiséři jako osamocené majáky. To prostředí je u nás najednou mnohem více provázané, filmaři spolu komunikují, podporují se, hovoří spolu. Ta spojená energie je na těch filmech cítit. Platí to třeba i pro absolventský snímek Jana Těšitele David, který máme v soutěži Fórum nezávislých. A netýká se to přímo jen tvůrců, ale i producentů, na nichž je vidět, že vědí, co chtějí, nebojí se, orientují se na zahraničí. V těch strukturách jsou schopni se pohybovat, připravit třeba koprodukce. Nechci být předčasným optimistou a hovořit o generaci, ale k nějakému pohybu tady evidentně dochází.

Přitom třeba pedagogické obsazení se na FAMU za poslední léta prakticky nezměnilo.

Nijak zásadně. Myslím, že ta energie vychází zespoda, že se zde narodilo několik silných osobností, které jsou navzdory svému nízkému věku natolik zralé, že chápou, jak ven z provinčnosti a z pasti sebeuspokojení.

Helena Třeštíková

Helena Třeštíková

FOTO: David Ryneš, Novinky

Silnou českou stopou v karlovarských soutěžích bývají i domácí dokumenty. Jaké jste vybrali letos?

I mezi dokumenty máme dva české zástupce. V minulých letech se nám dařilo vybrat vždy reprezentanta zralé a uznávané generace a na druhé straně někoho mladšího a ještě ne tak zavedeného. Letos tomu není jinak.

Prvním českým reprezentantem je hybridní dokument, jehož poslední verze názvu zní Amerika. Jde o celovečerní debut Jana Foukala, který pojednává o fenoménu trampingu. Téma je to zajímavé tím, že trampové vycházejí ze zámořských inspirací, které ale uchopili typicky českým způsobem. Film kombinuje dokumentární i hrané části, tvůrci ho nazývají doslova „hravým dokumentem“. Vzpomínám si, že mi s ním bylo na projekci velmi příjemně, což člověk z naší branže zase tak často nezažívá.

A ten druhý zástupce?

Ve světové premiéře uvedeme snímek Mallory Heleny Třeštíkové. Jde opět o časosběrný dokument, který sleduje osudy čtyřicátnice, která před nějakými patnácti lety přestala s heroinem a od té doby je čistá. Helena Třeštíková ji sledovala ve všech uzlových, nosných bodech jejího života. Ten film dělá kromě zjevného mistrovství autorky velmi silným osobnost hlavní postavy, která se vždy dokáže nad svou momentální situaci povznést a přesně charakterizovat svůj stav a nějak ho i zobecnit. Je to trochu kombinace Marcely a Reného, první připomíná osudem, druhého schopností otevřeně komunikovat.