Článek
Dejte mi pokoj! vychází z populární divadelní hry. Na filmu to samozřejmě je vidět, ale nejde o zásadní problém – prostě další interiérová konverzačka. Režisér Leconte vsadil na jistotu a precizní mravenčí práci nad scénářem i ve střižně. Co fungovalo v divadle, nakonec funguje i na plátně.
Scénář je přesně načasovaný, má rytmus a rozumnou délku. Existuje sice dost komedií, které mají přibližně stejně nápadů a podobný nenáročný humor, ale režie je rozředí. Dejte mi pokoj! Leconte naopak zkušeně nahustil do 79 minut.
Neschopný syn (Sebastien Castro) a otec (Christian Clavier)
Hlavní hrdina, stárnoucí mrzutý Francouz Michel, si chce jen pustit oblíbenou jazzovou desku, ale osud mu to nedopřeje. Jsou tu totiž polští zedníci, kteří rekonstruují byt, příšerně přátelský soused, který pořád otravuje, a depresivní manželka, jež se rozhodla, že „žijí ve lži“ a musí mu přiznat již dávno zapomenutou nevěru. Problém je v tom, že Michela už to vůbec nezajímá.
Nezapomeňme ještě na syna, který sice bojuje za práva imigrantů, ale jaksi zapomíná, že mu je 30, nemá práci a neustále jen vyžírá rodiče. Když chce ubytovat v bývalém dětském pokoji milou filipínskou rodinu, otci už prasknou nervy.
Dvě scény z filmu vynikají natolik, že by zasloužily Oscara nebo alespoň francouzského Césara. Ta, kde manželce vyčítá, proč se musí přiznávat zrovna teď, když si chce pustit desku, nebo dobře vygradovaný crazy výstup s Portugalcem, který předstírá, že je Polák. Francouzi se totiž z nějakého důvodu domnívají, že jedinou národností, která je schopna opravit trubky, jsou Poláci.
Clavier svým herectvím, nikoli vizáží, tak trochu připomíná Louise de Funèse. Osvědčený model „hysterický Francouz neustále vyšiluje a dělá ksichty“ funguje i po 50 letech.