Ačkoli je Jeníček a Mařenka inzerována jako představení určené především dětem, příliš na ně nemyslí. Nápad přesadit děj do prostředí cirkusových komediantů sice odpovídá zaměření Matěje Formana, ale loutky Jeníčka a Mařenky pouze zdvojují hlavní představitele, aniž by hra s nimi přinášela výraznější efekt. Když občas z jeviště zmizí, nic se nestane, občas se zdá, že ústřední dvojici spíš překážejí. A není to neobratností jejich „vodičů“, obě protagonistky s nimi zacházejí docela dovedně.

Jaroslav Březina jako Ježibaba s loutkami Mařenky a Jeníčka.

Jaroslav Březina jako Ježibaba s loutkami Mařenky a Jeníčka

FOTO: ND - Irena Vodáková

I když inscenace nepostrádá jistou obrazovou poezii, problém je, že inscenátoři jako by se nemohli rozhodnout, co vlastně inscenují, takže je tu od každého něco: loutkové divadlo, cirkus, horor, „výchovná“ romantická opera, ale od všeho jen „tak trochu“. Kdyby se rozhodli pro jedno důsledně, bylo by to rozhodně lepší. Na jedné straně se tu chvíli hraje loutková verze Jeníčka a Mařenky, na druhé jsme evidentně v cirkuse, jemuž vládne tatínek krotitel. A když už tu máme akrobaty, žongléry a polykače ohně, dopřejme o pauze divákům před divadlem produkci ve stylu komediantů z Prodané nevěsty. Že to nemá s vlastní pohádkou ani s Humperdinckovou hudbou nic společného, na tom přece nesejde. Jen když se něco děje.

Když před premiérou Matěj Forman tvrdil, že perníkem už dneska nikoho neoslníte, měl pravdu. Zvláště ne kašírovaným a přenášeným bezúčelně z místa na místo, jak to dělá Mařenka ve scéně s Ježibabou. Operácká kašírovanost scény i rekvizit se tu tvrdě střetává s poezií formanovského jeviště, loutek i svícení.

Stejným, ne-li větším problémem inscenace je ale hudební nastudování. Dirigent Martin Leginus si impresionistickou barevnost Humperdinckovy hudby plete s Richardem Wagnerem, takže orchestr až na vzácné výjimky zní hutně hřmotným zvukem, za nímž se beznadějně ztrácejí hlasy a hlavně srozumitelnost slova všech sólistů. Na první premiéře vytvořili dvojici Jeníčka a Mařenky Michaela Kapustová a Jana Sibera. Obě jsou ideálními představitelkami dětských rolí Humperdinckovy opery, jak po hlasové stránce, tak i hereckým typem, bez obtíží lze uvěřit jejich dětskému převtělení, což u těchto postav nebývá vždy zvykem. A obě svými výkony vnášejí do inscenace humor a něhu.

Michaela Kapustová (Jeníček) a Jana Sibera (Mařenka) v inscenaci Humperdinckovy pohádkové opery.

Michaela Kapustová (Jeníček) a Jana Sibera (Mařenka) v inscenaci Humperdinckovy pohádkové opery

FOTO: ND - Irena Vodáková

Výborný je Jaroslav Březina v dryjáčnicky pojaté Ježibabě, ale i jeho zvučný tenor a srozumitelnost zpívaného textu zaniká bohužel až příliš často za orchestrem. O něco lépe jsou na tom se slyšitelností a srozumitelností Tatínek (Svatopluk Sem) a Maminka (Jana Sýkorová) i Víla (Alžběta Poláčková), sbor perníkových dětí dobře zazpívali členové Kühnova dětského sboru pod vedením Jiřího Chvály.

Pro nastudování Humperdinckovy opery vzniklo české přebásnění libreta z pera Radka Malého, jemuž se poměrně dobře daří potlačit didaktičnost původního libreta a vnést do něj humor současným jazykem. Jenže co s tím, když tahle pohádka je jen pro čtenáře titulků, anebo pro ty, kteří naopak na text zcela rezignují a nechají se okouzlit množstvím jevištních akcí. Jenže to pak není opera. A ta od Engelberta Humperdincka, který vyznával wagnerovský „Gesamtkunstwerk“ už vůbec ne.

Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka
Adaptace libreta Adelheid Wetteové: Matěj Forman, Andrea Sodomková a Radek Malý, hudební nastudování a dirigent: Martin Leginus, režie a scéna: Matěj Forman, scéna a kostýmy: Andrea Sodomková, choreografie: Veronika Švábová, animace: Anna Krtičková a Magdalena Bartáková, sbormistr: Jiří Chvála, dramaturgie: Beno Blachut ml. Premiéry 23. a 24. dubna 2015 ve Státní opeře, Národní divadlo Praha.

Celkové hodnocení 65%