RECENZE: Důstojné loučení Briana Wilsona

A tak se vedle jeho hlasu na albu rozprostírá zpěv Sebu Simoniana, She & Him, Petera Hollense, Kacey Musgravesové, Nate Ruesse a dalších včetně kolegů z The Beach Boys. Nahrávka se nese v duchu poněkud archaického středního proudu, po technické a jistě i autorské stránce je perfekcionistická (jak je Wilsonovi při práci vlastní), zároveň ale nenabízí nic mimořádného, nic, o čem by bylo možné bez skrupulí říct, že je to překvapení nebo dokonce lahůdka.

Navíc z ní není příliš jasné, jestli se chtěl Wilson pustit spíše autorskou modernou (v kontextu jeho tvorby), anebo se pevně držet stylu, který fungoval u The Beach Boys v šedesátých letech minulého století. V praxi to vypadá tak, že některé písničky inklinují k variantě jedna, jiné k variantě odlišné, přitom v pěvecké prezentaci Wilson věrně kopíruje staré časy a jeho hosté (vyjma kamarádů z The Beach Boys Ala Jardinea a Davida Markse) jsou ve svém výrazu o poznání mladší.

The Beautiful Day je balada s atmosférou šedesátých let, následující Runaway Dancer v sobě má pop-houseový základ a v refrénu už zní jako diskotéková kompozice z osmdesátých let. Když si pak poslechneme Our Special Love, přeneseme se do tvorby boybandů devadesátých let a Sail Away je zase poměrně nadčasová.

No Pier Pressure přesto není špatné album. Brian Wilson pro ně vytvořil funkční aranže skladeb, do kterých vložil nápady přesně tak, aby písničky žily. To, že nejsou z těch nejlepších, je věc podstatná, ale jiná. Hity se od Wilsona totiž rozhodně nečekaly.

Navíc má písnička Whatever Happened velmi silný refrén, On The Island v sobě nese lehkost a Half Moon Bay zase příjemně koketuje s jazzem. Druhá polovina desky je už ale víceméně průměrná, bez záchytných bodů kvality a zajímavosti.

Pokud vezmeme vážně Wilsonova slova o tom, že je to poslední deska, pak je to celkem důstojné rozloučení. Rozhodně ale nezastínilo to skvělé, co třiasedmdesátiletý Wilson na hudební scéně dokázal předtím.