Bruselské publikum vaše vyprávění o znárodňování v padesátých letech nebo zakázaných knihách zaujalo. Zejména pak poznámka o bohatých domácích knihovnách za minulé éry. Většina Západoevropanů si tohle jen stěží dokáže představit.

Domácí knihovny zásobené za komunismu lépe než ty veřejné je fenomén, který na Západě málokdo pochopí. Byly to zvraty jako na houpačce: padesátá léta prohibice, šedesátá relativní svoboda, kdy knížky mohly vycházet, sedmdesátá léta normalizace, osmdesátá uvolňování…

Když jsem byl na gymnáziu, řada jinak nedostupných knížek ze šedesátých let se ke mně dostávala jen díky knihovnám mých nebo kamarádových rodičů. Tehdy mi kamarádka donesla Zbabělce a Legendu Emöke, taky Kunderovy knížky Žert a Směšné lásky, u rodičů jsem pak našel třeba Ladislava Mňačka. Jeho Opožděné reportáže nebo Smrt si říká Engelchen, stejně jako román Horečka od Karla Pecky o návratu politických vězňů do reality byly pro mě iniciační knihy.

Po takové zkušenosti jste spíš ochranitel klasických knih, anebo se pouštíte i do elektronických vod?

Nemám žádnou čtečku. Knihy sice shromažďuju, ale nejsem typ, který by jimi měl zavalený byt. Občas se jich umím zbavit, rozdávám je. Například v Českých Budějovicích máme zajímavou akci Literatura žije (letos se bude konat od 22. do 24. dubna, pozn. red.), která spočívá i v tom, že lidé do literární kavárny Měsíc ve dne nosí knížky, které už nechtějí. O víkendu jsou pak všechny nashromážděny na náměstí, kde se rozdávají.

Pro řadu zahraničních čtenářů nejspíš budou vaše knihy kvůli historickým i regionálním souvislostem náročnější čtení. Jaké máte z ciziny reakce?

Selský baroko má pět překladů do jazyků, jako jsou chorvatština nebo maďarština, Rybí krev vyjde v polštině, tudíž tam srozumitelnost je, protože dějiny byly podobné. Anglický překlad Selskýho baroka je první do anglosaského jazyka, takže jsme nevěděli, jak bude přijatý. Vyšlo několik recenzí v amerických univerzitních časopisech, což ukazuje, že to asi nebude masová záležitost. Přece jen jde o specifickou východoevropskou problematiku.

Kdo anglický překlad zpracoval?

Američan Gale Kirking, který už třináct let žije v Brně, výborně se naučil česky a sám píše. Mou knížku si koupil, protože ho jako synka z wisconsinské farmy, jak my říkáme ze selského, tohle téma zaujalo a sám se chtěl dozvědět o české historii víc. Tak mou knihu přeložil a nakonec i sám vydal ve svém nakladatelství Real World Press.

Anglicky mluvíte velice slušně. Do jaké míry jste do překladu zasahoval?

Vůbec ne. Gale překládal do americké angličtiny a měl dobrého korektora v osobě své ženy. Jen jsme konzultovali specifická česká slova, která nemohl znát. Třeba mi volal a ptal se mě, co je jawa kejvačka, což je lidový výraz pro ten typ motorky.

Nakonec knihu vybavil slovníčkem, v němž vysvětlil výslovnost některých českých jmen, a přidal rejstřík, jímž čtenáře uvádí do historických souvislostí.

Jaké další výrazy jste mu musel dovysvětlit?

Jsou slova a pojmy, které se asi nedají věrně přeložit. Třeba v románu se píše o starém zvyku v některých jihočeských vesnicích, o takzvaných námluvných cestičkách, což znamenalo, že vesnická omladina udělala vápnem čáru, cestičku mezi dvěma chalupami, v nichž bydleli nastávající manželé.

Podobný problém asi měl překladatel s termínem selské baroko.

Je to regionální historická záležitost. Dvacet kilometrů od Budějovic je vesnice Holašovice, která je dokonce zapsaná v UNESCO. Má ukázkovou náves ve stylu selského baroka a jezdí do ní autokary s japonskými turisty. Je z toho do určité míry skanzen, nicméně v jižních Čechách existuje řada jiných vesnic, v nichž jsou stejně krásné chalupy.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: