Vy už jeden pořad se Shakespearovými Sonety uvádíte. Proč tedy další?

Tentokrát jsem byl pozván od Miloše Horanského, který ve Viole pravidelně působí jako autor a režisér. Pozvání jsem přijal, zvláště když vyslovil jméno Hany Maciuchové, které si vážím jako herečky, jež umí přednést báseň. To je velký kumšt. Já v tom figuruji jako překladatel a dramaturg, protože Sonety jsou uváděny v mém překladu a vybíral jsem je já, i když s ohledem na celek.

Kromě Violy prezentuji Sonety ještě dvěma pořady. První je má one man show, což má své výhody ve svobodě projevu, ale i nevýhodu ve velkém náporu na hlas a energii, a na druhém spolupracuji se skladatelem Danielem Dobiášem, který zhudebnil Sonety v mém překladu jako výrazové šansony, a přibližujeme je jak slovem, tak i hudbou.

Jakou podobu mají Sonety ve Viole?

Je to rozhovor mezi Shakespearem, jehož představuje Miloš Horanský, a jeho českým překladatelem, což jsem já. Mám s tím trochu problém, protože jsem pouze jeden z mnoha českých překladatelů jeho Sonetů. Autor mi klade otázky a já dělám, co mohu, abych na ně jemu a samozřejmě publiku zajímavě odpověděl. A k tomu Hana Maciuchová přednáší jednotlivé Sonety, v mém podání zazní i jeden anglický originál.

Během večera se dotkneme nejpodstatnějších témat Sonetů, jako jsou láska, smrt a čas, což jsou mimochodem nejfrekventovanější témata celého Shakespearova díla. Ale i dalších, jako je androgynnost mluvčího Sonetů, anebo politické a morální přesahy se Sonety spojené.

Přeložil jste celé Shakespearovo dramatické dílo. Jsou ale Sonety pro překladatele něčím specifické?

Je jasné, že je psal tentýž autor, a když jsem překládal Shakespearovy hry, dělalo mi radost sledovat ozvěny Sonetů například v Romeovi a Julii nebo Marné lásky snaze. Specifika Sonetů spočívá v tom, že jsou psané velmi kondenzovaným jazykem, je to zmenšené Shakespearovo jeviště, takové jevišťátko svět. Dále je patrné, že je psal velký divadelní básník. Jsou velice dialogické, jejich mluvčí jako by reagoval na repliku, která zazní těsně před sonetem a někdy by se dala dokonce konkrétně zformulovat, takže text sonetu skáče in medias res určité situace či problému.

A navíc řeč Sonetů je dost performativní. Samozřejmě v nich nejsou žádné děje, ale řečové události, takže pro mě každá ta báseň představuje divadlo a drama. A vyznění každého ze Sonetů nese prvky dramatické katarze, očištění. Každý je vlastně minitragédie na čtrnácti řádcích s katarzí, která vykoupí tíži ze smrti či plynutí času.

Je zajímavé, že ačkoli Shakespeare rozhodně nebyl ateista, ale řádný křesťan, tak to vykoupení nepracuje s posmrtným životem či jinými náboženskými argumenty, ale je ryze světské. O tom všem je samozřejmě řeč i ve Viole.

Sonety překládali i básníci, kteří neměli zkušenost s překladem Shakespearových dramat. Je tato znalost důležitá?

Určitě. Kdo překládá Shakespearovy hry, přistupuje i k Sonetům úplně jinak. Vyrostl jsem na Sonetech přeložených Janem Vladislavem, což byl vynikající překladatel francouzské a italské poezie, ale nezabýval se Shakespearem jako dramatikem. A on jako jediný přeložil Sonety alexandrinem odvozeným z románské poezie, což znamená, že rozšířil každý Shakespearův verš o dvě slabiky. To na ploše celého sonetu dělá navíc osmadvacet slabik, a najednou se vytrácí dramatická sevřenost Shakespearova sonetu, která je pro něj typická. To by překladatel Shakespearova dramatického díla neudělal.

Proč jste pro večer ve Viole zvolili název Shakespearova sváteční pošta?

Můj původní název zněl Tak trochu sváteční Shakespearova pošta, což je název, který jsme pro večery se Sonety použili i s Danem Dobiášem. Pro mě je každý sonet takovým malým dopisem a dopis sám o sobě je vlastně písemně zaznamenaný rozhovor s nepřítomným adresátem. A sváteční je ta pošta proto, že dopisy se obvykle nepíšou formou sonetu. Ale ve Viole ten název chápeme i jako výměnu pošty, tedy Shakespearova vzkazu, mezi námi, respektive Shakespearem na jevišti, a publikem v hledišti.

Se shakespearovskými pořady jezdíte po celé republice. Vystupujete v nejrůznějších sálech a prostředích. Čím je tedy pro vás vstup do Violy nový?

Viola je pro mě čímsi výjimečným. Chodil jsem tam už jako student na velké herecké bardy a krásné slovo, zažil jsem tam nezapomenutelné chvíle. Poté jsem pro Violu přeložil poezii T. S. Eliota, takže svůj vstup na jeviště Violy vnímám jako velký svátek. A vážím si partnerského setkání s Milošem Horanským, který má mimořádný smysl pro kvality jazyka a hudbu verše, i s hereckým uměním Hany Maciuchové. Od obou se snažím naučit něco z jejich profesionálních dovedností pro svá vlastní přednášková vystoupení. Je to pro mě obohacující setkání. A doufám, že se nám společně podaří zaujmout pro Shakespearovy Sonety i diváky.