Hlavní obsah

Kytarista Vivian Campbell: Rick Allen je náš talisman pro štěstí

Právo, Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

Britská rocková kapela Def Leppard vystoupí 22. května v ČEZ Areně v Ostravě a o den později v O2 areně v Praze. Kytarista Vivian Campbell poskytl u té příležitosti Právu rozhovor. I když hovořil o těžkých okamžicích v historii skupiny, bylo znát, že žije především láskou k hudbě. Def Leppard, kteří existují od konce sedmdesátých let, se navíc chystají vydat po sedmileté odmlce své jedenácté studiové album.

Foto: Live Nation

Def Leppard, zleva Rick Allen (bicí), Rick Savage (baskytara), Joe Elliott (zpěv), Phil Collen (kytara) a Vivian Campbell (kytara)

Článek

Máte před sebou dlouhé turné. Od půlky dubna máte naplánovány koncerty až do prosince. Jak se těšíte?

Naprosto. Já svou práci miluji. Nic jiného mě tolik nebere a myslím, že stejně to mají ostatní v kapele. Jsme šťastní, že tu po tolika letech stále jsme. A vlastně se pořád v tom, co děláme, zlepšujeme. V tomhle mají muzikanti výhodu třeba oproti atletům. Hudebníci se s věkem mohou zlepšovat, atleti ne.

Když už jsme u toho, je pravda, že to je postupem času fyzicky náročnější. Cestujete po světě a každý večer koncertujete. Ale hlas, hra na nástroj a kapela jako celek se přitom stále zlepšují. Z toho pak má člověk radost.

V roce 1981 postihla kapelu první tragédie. Bubeník Rick Allen přišel při autonehodě o ruku. Nevzdal se ale, naučil se bubnovat jinak a v roce 1986 začal opět koncertovat. Je pro vás inspirací?

Ano, vždy byl. Když jsem do Def Leppard přišel, zkoušeli jsme kdesi v exotické zemi. Bylo tam nádherně a my šli šnorchlovat. Koukal jsem na něj a přemýšlel, jak to zvládne. Nabídl jsem se, že mu pomůžu masku nasadit. On se ale bránil a říkal, že to zvládne sám. A také to samozřejmě dokázal. Vždy přišel na to, jak všechno zvládnout. Ještě když jsme lezli do vody, říkal jsem si, jak to asi udělá. Ale on se ničeho nebál, nenechal se tím zraněním nijak svázat a užíval si.

Když jsme pak šli na takové ty malé formule, říkal jsem si, že ho asi porazím, protože má jenom jednu ruku. Oba totiž strašně milujeme řízení. On byl ale tak rychlý, že jsem neměl šanci. Nandal mi to. Je prostě odhodlaný a má rád život. Máte pravdu, je pro nás obrovskou inspirací. Je takový náš talisman pro štěstí.

Vy jste do Def Leppard přišel v roce 1992 poté, co kapelu postihla další tragédie. Kytarista Steve Clark zemřel na předávkování drogami a alkoholem. Bylo pro vás těžké ho nahradit?

Pro mě osobně až tak ne, měl jsem zkušenost z jiných kapel. Hrál jsem s  Dio a pár let s Whitesnake. Byl jsem tedy na situaci, kdy přijdete do kolektivu jiných muzikantů, zvyklý. Těžké to bylo spíš pro ostatní čtyři z kapely.

Steve Clark byl zakládající člen. Byl s ní od začátku, na každém koncertě. A najednou byl pryč. Ale zvykli jsme si na sebe dobře. Mezi úmrtím Stevea a mým příchodem uplynul rok, a tak měla kapela dost času truchlit. Mohla tu skutečnost strávit a zvyknout si, že už tu Steve není. Vzala si čas na to, aby se rozhodla, zda ho nahradit a pokračovat dál, anebo skončit.

Od té doby, co jste se ke kapele přidal, hrajete ve stejném složení. Co vás spojuje?

Funguje nám to. Rozhodli jsme se, že spolu chceme být, a věděli jsme, že to bude dlouho fungovat. Já se v roce 1992 rozhodl, že budu kytaristou Def Leppard, oni se rozhodli, že mě chtějí. Nikdy jsem nezamýšlel odejít, oni mě zase nikdy nechtěli nahradit. Dokud bude tahle kapela existovat, bude ji tvořit naše pětka.

Nevím, jestli bychom dnes ještě mohli pokračovat, kdyby někdo z nás zemřel. Myslím, že tentokrát by to byl konec. Tvoříme všechno společně a vychází nám to. Jsme jednotka.

Musel jste s příchodem do Def Leppard změnit svůj styl hry na kytaru?

Jako pro kytaristu to pro mě bylo snadné. Kytarové party nejsou v téhle kapele nějakou extrémní výzvou, zahrát písničky Def Leppard není těžké. Větší výzva pro mě byl doprovodný zpěv. Myslím, že se ode mě zpočátku ani neočekával, do té doby jsem byl vždy jen kytaristou. Ale už od dob svého působení v Dio jsem chtěl kromě hraní i zpívat. Proto jsem na svém hlase pracoval. Chodil jsem na nejrůznější lekce k několika hlasovým koučům.

V době, kdy jsem přišel k Def Leppard, jsem už byl poměrně schopný zpěvák. To kluky příjemně překvapilo. Steve Clark byl neuvěřitelný kytarista a úžasný autor, ale nezpíval. Když musel zpívat naživo, jen to předstíral. Neměl to rád. Pro mě byl zpěv výzvou.

Co dalšího je pro Def Leppard výzva?

Pro mě je to rozhodně nahrávání, standardní práce ve studiu. Pokaždé si ten proces neužívám. Je mi bližší staromódní způsob, kdy kapela přijde do studia a nahrává společně a v reálném čase. Poté třeba něco přetočí a je hotovo. Nerad trávím nad nahrávkou celé měsíce.

Def Leppard ale vše velmi analyzují a promýšlejí. Jde to pomalu, natáčí se jeden nástroj po druhém a pro mě je to až frustrující. Rozumím tomu, proč to tak děláme, a ve většině případů vidím i výsledky. V některých chvílích je to ale kontraproduktivní. Většinou to sice nese ovoce, ale já si to jednoduše neužívám.

Poslední album jste vydali v roce 2008. Nyní ale můžeme očekávat další, že ano?

Je to tak. Na začátku roku jsme skončili s nahráváním, takže základ máme. Ještě jsme ho ale nemixovali, nevytvořili obal a podobné věci. Nijak zvlášť nespěcháme, nicméně deska vyjde letos. Vidím to tak na říjen až listopad. A povím vám: jsem s tou kapelou dvacet tři let, ale tohle je nejlepší deska, kterou jsme za tu dobu udělali.

V čem je její přednost?

Je to silná a pestrá nahrávka, jsou na ní různé styly. Ale hlavně jsme chtěli zachytit naši rockovou podstatu. Bude na ní dokonce několik skladeb, které nejsou stylově podobné ničemu z naší předchozí práce. V jedné písničce třeba všichni dohromady zpíváme hlavní vokál. Ta skladba podle mě prokáže, že jsme dost dobří zpěváci. Také jsme poprvé v životě nahráli psychedelickou písničku.

Jak dlouho jste na té desce pracovali?

Zabralo to rok, ale nebyla to nepřetržitá práce. Myslím, že samotné nahrávání trvalo asi tři měsíce. Pracovali jsme ve třech etapách. První trvala pět týdnů, druhá tři, poslední čtyři týdny. Druhého nahrávání jsem se neúčastnil, protože jsem byl na chemoterapii. Ale po pravdě, jsem rád, že jsem tam zrovna nebyl, protože to byla nejnáročnější část práce. Přesně ta chvíle, která by mě nebavila.

Odpuste nám osobní otázku, ale zmínil jste chemoterapii. Jak na tom nyní jste se zdravím?

Dobře. Věřím, že dobře. Poslední dva roky bojuji s Hodgkinovým lymfomem. S rakovinou nikdy nevíte… Ale prodělal jsem tři chemoterapie. Když jsme se minulé léto vrátili z turné, šel jsem do nemocnice na transplantaci kmenových buněk. A zdá se, že se povedla. Rozhodně se cítím zdravý a od Vánoc i silnější a silnější. Asi před měsícem mi začaly růst nějaké vlasy. Všechny kontroly prokázaly velmi dobré výsledky. Doktoři mě budou několik let hlídat, ale teď vám můžu odpovědět takto: ano, jsem zdravý.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám