Článek
Kapela -123 min. vydala dosud poslední album Dream v roce 2009. Poté se rozpadla a vy, jako její vůdčí osobnost, jste z hudební scény tak trochu zmizel. Co jste dělal?
Po skončení -123 min. jsem hrál akustickou hudbu ve dvojici s Honzou Urbancem. Většina našich koncertů byla založená na improvizaci a průletech všemi možnými styly, byla to velmi svobodná doba.
Potom jsem si ale řekl, že se zastavím, vrátím do bodu nula a z něho začnu dělat muziku, pro kterou budu v danou chvíli žít. Hudba pro mě neskončila, naopak začalo pátrání v ní. Cítil jsem, že ji vnímán trochu jinak než v době -123 min., a nechtěl jsem s sebou tahat tendence, které jsem jako autor a interpret tenkrát měl.
Těžko můžete někdy definitivně říct, že jste v nějakém oboru sám se sebou spokojený
V čem se změnil váš vztah k hudbě?
Je to jako se střídáním ročních období. Po hudbě, ve které bylo hodně tlaku, přetlaku a výbušné energie, přišel stav, kdy mě začaly fascinovat klid a harmonie. Přišel jsem na to, že pro vyjádření v muzice není vždy potřeba disponovat výbušností.
Lze vaši současnou tvorbu přirovnat k nějakému ročnímu období?
To je těžká otázka. Nachytal jste mě, protože na muziku, kterou nyní tvořím, mi sedí všechna roční období. Pro mě a mou ženu bylo ovšem zásadní narození dcery Jasmíny.
Když mi před dvěma a půl roky do života jako miminko vstoupila, musel jsem doma začít vytvářet a hrát hudbu, která s ní bude v harmonii. Vznikala tedy s úctou k mé dceři. Bylo to pro mě přitom naprosto přirozené.
Co pro vás dnes hudba znamená?
Hodně jsem o tom v posledních letech přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že je pro mě svatá. Měla by být pro všechny, kteří dostali do vínku talent umět s ní pracovat a tvořit ji. Myslím si, že by se s ní nemělo šmelit, neměla by se ohýbat jenom proto, aby byla úspěšná, a autoři by měli být naprosto upřímní.
Já měl vždycky pocit, že konkrétně vy skládáte a prezentujete hudbu s maximální upřímností. Mýlil jsem se?
Nemýlil. Člověk je ale pořád na cestě a jako muzikant chce své skládání a hraní posouvat dál. Těžko můžete někdy definitivně říct, že jste v nějakém oboru sám se sebou spokojený.
Myslím si, že mi nebude stačit ani celý můj jeden život na to, abych se jako autor a interpret oprostil od vlivů ega, které mi na tom vadí. Na albu Bird jsem se o to ale snažil.
Jak se autor uměleckého díla oprošťuje od vlivů ega?
Nahrál jsem třeba na kytaru part, který mi při prvním poslechu připadal úžasný. Třetí den jsem ale začal mít dojem, že až moc upozorňuje na to, jak dobře je zahraný. Posluchače přitom nezajímá, a nezajímá to ani mě, co všechno muzikant umí zahrát, jaký je ekvilibrista a jak zneužívá prostor v hudbě k tomu, aby se ukázal.
A tak jsem takto nahrané party shazoval ze stolu až do chvíle, kdy pro mě byly dostatečně zajímavé a přitom obsahovaly minimum exhibicionismu.
Proto jste si celé album nahrál zcela sám?
Ano. Nikdo z mých spoluhráčů by neměl nervy na to, abych mu baskytarový part osmnáctkrát shodil ze stolu a nutil ho hrát znovu. Sobě jsem to udělat mohl.
Jak budete svou novou tvorbu prezentovat na koncertech?
Přizval jsem k sobě již zmíněného baskytaristu Honzu Urbance a hráče na cajon, Kanaďana žijícího v České republice Ephraima Goldina. Oba mají k hudbě podobný vztah jako já a nesnaží se do skladeb, které jsou na desce, dávat vlastní ego.
Naučili se je přesně tak, jak jsou nahrané. A přesně tak je budeme koncertně prezentovat.