Článek
V únoru jste vydali singl Chauncey P. vs. All the Girls in London. Znamená to, že pracujete na novém albu?
Pořád na něm pracujeme, ale stále není nic jisté. Vypadá to, že docela brzy vydáme EP s asi čtyřmi písněmi. Náš bubeník Brent žije v Austrálii, což nám malinko komplikuje situaci, když chceme nahrávat.
Ale než vyjedeme na turné, přijede za námi do Portlandu na zkoušky a doufáme, že dáme dohromady alespoň pár písní.
Kdyby se vám to povedlo dát dohromady, bylo by to vaše už desáté studiové album.
Vidíte, to jsem si ani neuvědomil. Nevím, kolik alb jsme vydali, přestal jsem to počítat.
Jste na scéně jednadvacet let. Potkáváte na koncertech některé z fanoušků, kteří jsou s vámi od začátku?
Pár se jich pořád kolem motá. Jsou to hlavně lidé z Portlandu, kde jsme začínali. Chvíli jsme se tam potloukali, než jsme poprvé vyrazili do San Franciska.
Co je nejtěžší na tom, vydržet s kapelou tak dlouho?
Zachovat si dobré osobní vztahy. Většina manželství tak dlouho nevydrží a teď si vezměte, že tohle je stejné a jsme v tom dokonce čtyři. To je ale možná výhoda. Když totiž máte nějakou emocionální slabost, hodíte to jednou na jednoho, podruhé na někoho jiného. Ale pořád je to celkem dřina.
Co váš svazek udrželo?
Hudba. Jednoznačně. Chci tím říct, že když jsme na pódiu a hrajeme, dává úplně všechno smysl. Jsou tam tři další lidé, o kterých si občas říkáte, že s nimi nemáte vůbec nic společného, ale najednou je to perfektní. Společně můžeme vytvořit něco, co bychom zvlášť nesvedli.
Byli jste někdy blízko rozpadu?
Rozhodně. Já jsem jednou kapelu na dva dny opustil, ale nikdo o tom, myslím, nevěděl. Řekl jsem to manažerce, ale ona si to chytře nechala pro sebe. Kolega Courtney to určitě udělal několikrát. Zia myslím ne. A Brent asi také ne. Oba zato byli blízko k tomu, abychom je vykopli. Ale je to vždy jen horká chvilka. Pak přijdete k rozumu a dojde vám, že to bylo hloupé.
Co především ovlivnilo vaši tvorbu?
Na začátku jsme tvrdili, že to je jako kombinace T. Rex a Velvet Underground, na jedné straně nablýskaný rock, na straně druhé temná repetitivní hudba. Pak se přidaly vokální harmonie a pak už nevím. Přijde mi to jako skvělá a charakteristická kombinace.
Jaké album pro vás osobně znamenalo největší průlom?
Byla to naše třetí nahrávka Thirteen Tales from Urban Bohemia. Dokázali jsme se už dobře koncentrovat na to, co chceme dělat. Měli jsme tehdy velmi dobrého zvukového inženýra. Nahrávali jsme ve skvělých prostorách, různé pokoje měly odlišnou akustiku.
No a pak přišla reklama na mobilního operátora, která album představila celému světu. My nahráli skvělou desku a k tomu se přidal fakt, že hudba z ní byla použita v reklamní kampani, která stála milióny dolarů. Dostalo se to k lidem a zafungovalo to.
Jak vnímáte, že vaši kariéru tak výrazně ovlivnila taková náhoda?
Víte co, můžete pracovat, jak tvrdě chcete, ale jde o to, aby to přijali lidé. Aby se to stalo, musí vaši hudbu slyšet. Nehráli nás tenkrát v rádiu ani na MTV, a tak v tu chvíli byla taková reklama velkou šancí. Nedostali jsme se jen na jeden televizní kanál, ale na všechny. Pomohla nám prostě reklama. No a co?
Stali jste se tehdy slavnými takříkajíc přes noc?
Určitě to pro nás byla vzrušující doba. Lidé nás objevili a chtěli slyšet další písně, chodili na koncerty. Pak přišel určitý propad, fanoušci jednoho hitu zmizeli a publikum se opět zmenšilo. To bylo docela těžké. Pak jsme si ale uvědomili, že to nebyli opravdoví fanoušci naší práce, a o to víc jsme si cenili těch, kteří s námi zůstali. Ti nás drží pohromadě.