Hlavní obsah

Druhé premiéře Borise Godunova dominoval Vitalij Jefanov

Právo, Radmila Hrdinová

K novému nastudování Musorgského opery Boris Godunov přizvalo pražské Národní divadlo dva ruské pěvce.

Foto: ND Hana Smejkalová

Vitalij Jefanov jako Boris Godunov s Josefem Moravcem, který na první premiéře ztvárnil postavu Jurodivého.

Článek

Na první premiéře ve čtvrtek 26. března zpíval titulní roli Michail Kazakov (viz recenze první premiéry v archívu kultury Novinky.cz), v neděli 29. března se v titulní roli představil jeho ruský kolega Vitalij Jefanov, jehož hlas je svým objemem i temnější barvou roli Borise blíž než Kazakovův. Jefanovův Boris druhé premiéře po pěvecké stránce dominoval, nicméně jeho slabší stránkou byl herecký prožitek role. V jeho hlase i hereckých prostředcích je patrný jistý odstup až nezaujatost, s níž pěvec zpívá a která na rozměrné ploše Borisova dramatu působila jednotvárně. Ve srovnání s první premiérou ale Jefanovovi daleko přesvědčivěji vyšla scéna Borisovy smrti, kde se dalo vystopovat intimní drama člověka umírajícího s těžkým hříchem na duši.

Na působivosti této scény se podílel i výkon orchestru, který pod taktovkou Petra Kofroně zněl plastičtěji a s větší dynamikou než poprvé. Zásadní problémy, jako třeba časté opožďování sborů za orchestrem, ale zůstaly. Podíl na tom jistě má i aranžmá sborů, které, pokud nejsou umístěny na ochozech, nemají (zejména v pozadí scény) s dirigentem ani prostřednictvím obrazovek prakticky žádný kontakt.

Z ostatních postav zaujal na druhé premiéře pěvecky jistý a výrazově propracovaný Grigorij/Lžidimitrij tenoristy Tomáše Černého, z ostatních pak Kateřina Jalovcová jako carevič Fjodor a Marie Fajtová jako Xenie, na první premiéře pěvecky srovnatelné výkony Sylvy Čmugrové a Michaely Kuštekové v obou postavách ožily o něco víc po herecké stránce.

I druhá premiéra ale potvrdila, že nová inscenace Borise Godunova v Národním divadle strádá mnoha problémy, především absencí skutečně čitelného tématu, pokud za ně nepovažujeme neustálé převlékání kabátů, které snaživě plní sbor, což je sice nejvýraznější, ale značně popisný prvek režijně i scénograficky nevýrazné inscenace. A skutečnost, že když už domácí soubor nemá vlastního představitele titulní role, tak ani jeden z hostujících pěvců není ve své roli zcela přesvědčivý, nestaví inscenaci Národního divadla mezi žádoucí evropskou „první ligu“, kde bychom ji jistě rádi viděli.

Reklama

Výběr článků

Načítám