Článek
Poprvé vyšla v Paříži v roce 1938, ve Spojených státech byla zakázána až do roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973. Autor, píšící ji nedlouho po svých dvacátých narozeninách, totiž odmítl vypustit z ní sexuální scény. Nebyla to jen otázka autorské svobody. Přesvědčení, že ústředním bodem životní aktivity je sex a jádrem životních problémů je touha, patří k základním postojům pestré společnosti mladíků studujících v Anglii 30. let spíš život než školy.
Současný styl prózy tak s odstupem téměř osmdesáti let získává pozoruhodné zrcadlo. Neosobní výpověď Lawrence Lucifera, mnohokrát citovaný deník Horace Gregoryho, postoje i postřehy Jihoameričana Loba či estéta Tarquina jsou spojeny v poměrně sourodý celek charakterů bouřících se proti zaběhlé morálce a veřejně uznávaným zásadám. Časté jsou snové partie odkazující k hledání smyslu života, ovšem bez zdviženého prstu určujícího, co je správné a co nikoli.
Bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela je českému čtenáři známý už od počátku sedmdesátých let minulého století, kdy v Odeonu vyšel jeho Temný labyrint, a v roce 1989 stěžejní dílo, románová tetralogie Alexandrijský kvartet, velkolepá freska života Alexandrie před 2. světovou válkou, kde ústředním tématem je konvencemi nespoutaná láska.
Podobným citem je prostoupena osmnáctiletá Gracie z Černé knihy, považovaná nejdříve za obohacení popisovaného studentského „zvěřince“, která se nejvíce vyvíjí a jejíž osud vytváří skutečný protiklad přesvědčení většiny mladíků, že svět je jen hra. Tuto postavu si autor oblíbil, protože v Alexandrijském kvartetu se objevuje Melissa jako její reinkarnace.
Durrellova Černá kniha představuje obohacení současné překladové literatury u nás. Odkazuje k cennosti mnoha literárních děl meziválečné i poválečné tvorby, kterým je správné dát znovu zaznít.
| Lawrence Durrell: Černá kniha |
|---|
| Odeon, přeložil Ladislav Nagy, 240 stran, 299 Kč |