RECENZE: Režisér Pachl okouzlil Zábranou i Hrabalem

Cyklus se v neděli uzavřel dvěma jemně úsměvnými, bolestně melancholickými i lehce nostalgickými snímky Srdce ženy a Zamilovaná, které Jan Pachl napsal na motivy povídek Jana Zábrany a Bohumila Hrabala, v prvním případě společně se scenáristkou Evou Papouškovou.

Režisérovi se povedlo propojit oba filmy v celek podobně jako před dvěma týdny, kdy ČT otevřela letošní pokračování cyklu jeho „retro“ komediemi natočenými podle povídek Eduarda Petišky.

Svým inteligentním, kreativním a uměleckým přístupem Pachl dokázal, že cyklus měl na víc než na tu líp tu hůř odvedené řemeslo a sbírku „bakalářských“ historek, z nichž některé sklouzávaly až k lidovému humoru. Vzhledem k tomu, že se kreativní producent Josef Viewegh mohl opřít i o jiné režiséry – velmi pěknou práci odvedl v první části cyklu Zdeněk Jiráský s povídkami podle Jaroslava Havlíčka, a i Petru Zahrádkovi se výrazně povedla hororově laděná povídka podle Ivana Klímy –, lze tedy nejen litovat, ale taky se ptát, proč ČT raději nezvolila sérii podobně autorsky laděných večerů a místo toho šla cestou různorodé směsky, již na konec ještě provázela velmi rozkolísaná kvalita.

Jan Pachl včera opět předvedl své silné stránky, s jejichž pomocí tak lehce utváří dobovou atmosféru, tj. jak silnou vizuální představivost, tak důraz na hudbu (Tadeáš Věrčák), s nimiž vždy jednoznačně i přesvědčivě zamíří k filmovému pojetí.

U obou příběhů, které vycházejí vstříc svému propojení jak dobou, tak částečně i prostředím, zdůraznil bolestně melancholickou náladu, což přineslo zajímavý výsledek hlavně v případě snímku podle Bohumila Hrabala, spisovatele, kterého je vzhledem k výrazným a úspěšným adaptacím režiséra Jiřího Menzela pro české filmaře velmi těžké jakkoli uchopit.

U Pachla se melancholie na jedné straně zlehka dotýká dobového žánru noir a na druhé se potkává s náznakem pábitelství literární předlohy a filmových adaptací, což je interpretace, která se vyznačuje jak originalitou a logikou, tak respektem ke spisovateli i tomu, co v české kinematografii představují Menzelovy snímky, a celkově vyznívá dobře.

Přesto se vytrvale vtírá myšlenka, jestli se v případě pacienta Brodyho povedlo zmíněné polohy propojit opravdu nenásilně, jakkoli je jinak v celé povídce práce s herci odvedena velmi hezky. Režie se přitom opírá hlavně o výkon milostné dvojice Soňa Norisová a Pavel Řezníček, k níž tvoří vyrovnanou protiváhu mužský tandem vyšetřovatelů Václava Postráneckého a Jiřího Černého, a dojem nekazí ani drobné role.

Po herecké stránce působí vesměs suverénně i první snímek Srdce ženy podle autobiograficky laděné Zábranovy povídky. Zaujme jak Jan Dolanský v postavě básníka, tak jeho přítel z továrny Lukáš Příkazký, kteří tvoří milostný trojúhelník s výborně obsazenou Marikou Šoposkou.