Hlavní obsah

Curův Otello jako příslib další spolupráce?

Právo, Radmila Hrdinová

Dvakrát během jednoho měsíce se na jevišti Státní opery pražského Národního divadla představila světová operní jednička, argentinský tenorista Jose Cura v titulní roli Verdiho Otella. Poprvé 29. ledna a podruhé 24. února, pokaždé za velkého zájmu publika.

Foto: Hana Smejkalová

José Cura dvakrát vystoupil jako Otello ve stejnojmenné opeře Giuseppe Verdiho na jevišti Státní opery pražského Národního divadla.

Článek

Cura se v Praze na operní scéně (nikoli na koncertním pódiu) objevil poprvé, ovšem předtím již vytvořil roli Cania v inscenaci Leoncavallových Komediantů v inscenaci Jihočeského divadla z Českých Budějovic na přírodní scéně otáčivého hlediště v Českém Krumlově v létě 2011 a v loňském roce se objevil v českobudějovické katedrále i jako autor své skladby Stabat mater, jež mu ve světové premiéře uvedl orchestr jihočeské opery. A koncertně vystoupil i na dalších místech České republiky.

Otello je Curovou parádní rolí, zpívá ji na mnoha světových scénách již téměř dvacet let. A jak říkal i na tiskové konferenci před svým prvním vystoupením, o této postavě stále uvažuje a s léty ji precizuje i v hereckém projevu.

Otello, jehož předvedl v úterním představení, je zralý muž, který jako by se zpočátku až zdráhal uvěřit svému štěstí, a ve chvíli něžné noční scény s Desdemonou je patrné, že svá slova o tom, že by v tuto jedinečnou chvíli rád zemřel, myslí vážně. I s nečekaným propadem do tragické domněnky o Desdemonině nevěře se vyrovnává jako muž, hloubku své bolesti naznačí spíš gestem, mimikou a hlavně hlasem než nějakým divokým pobíháním po jevišti, jak bývá u interpretace této postavy někdy zvykem. A samotné zabití Desdemony je v jeho podání už aktem člověka, který vyšel z pekla s pevným rozhodnutím, byť se ani ve chvíli trestu, o jehož spravedlivosti je naprosto přesvědčen, neubrání lítosti a citu vůči tak něžně milované ženě.

Po hlasové stránce se na úterním představení zpočátku zdálo, že Jose Cura není zcela ve formě, anebo jeho hlas už nevykazuje tu pevnost a zářivost jako dřív. Během představení se však rozezpíval a záhy přesvědčil, že jeho Otello je stále mimořádným zážitkem. Zpočátku „jen“ zvučně znějící hlas prostoupila emoce vypovídající o postavě víc než jen pouze výborně zazpívané tóny. Cura je dokonce ve chvílích vrcholné emoce ochoten obětovat i kantabilitu projevu výrazové přesvědčivosti, jeho hlas dokáže znít i chraplavě a jakoby přidušen zalykající žárlivostí a vztekem. A působivý je zejména v jímavém závěru nad mrtvou Desdemonou s hořkým vědomím své viny.

Foto: Hana Smejkalová

Curův Otello je schopen i velké, herecky i pěvecky dobře rozehrané emoce.

Inscenace režiséra Dominika Neunera z roku 1991 (obnovena před šesti lety Luborem Cukrem) mu ovšem svou strohostí i dnes již téměř nevysledovatelnou stopou někdejší Neunerovy režie nedává k hereckému rozehrání postavy a vztahů příliš příležitosti ani inspirace.

Tu mu ale poskytli oba partneři v hlavních rolích, jejichž výkony byly co do kvality s jeho Otellem zcela srovnatelné – Pavla Vykopalová (na prvním představení Eva Hornyáková) jako Desdemona zářila dokonalým pěveckým projevem, od nejtišších a křehkých pianissim až po plně rozezvučený hlas, barevný i v hlubších polohách, a také něžným ženským půvabem. Richard Haan (zpíval obě představení) byl mužným, sebejistým Jagem velkého hlasu i osobního kouzla charismatického našeptávače, Curovi byl důstojným partnerem a bylo patrné, že si spolupráci se světovou jedničkou plně vychutnává.

Orchestr a sbor pod vedením Martina Leginuse měl lepší i horší chvilky, z těch druhých to byla především nedokonalá souhra sboru s orchestrem.

Jose Cura měl v Praze úspěch a bylo by jistě přínosné na něj navázat. Zvláště kdyby měl – jak sám na zmíněné tiskové konferenci nadhodil – příležitost nastudoval v Praze roli v originální operní inscenaci.

Reklama

Výběr článků

Načítám