Hlavní obsah

Jakub Zahradník: Hudba je propadlištěm času

Právo, Radmila Hrdinová

Jakub Zahradník je skladatel, klavírista, básník, a to jsou jen některé z jeho profesí. Začátkem roku vydal album Je jen jedna hudba se skladbami z koncertu ke svým loňským padesátinám.

Foto: Martin J. Polák

Jakub Zahradník napsal na album skladby založené na humoru a vřelosti.

Článek

Je opravdu jen jedna hudba?

Jistěže není, ale obvykle se říká, že hudba je dvojí – ta dobrá a ta špatná. A kdo to rozhodne? Pro vás je jiná hudba dobrá a špatná než pro mě, asi se nikdy úplně neshodneme. Takže nakonec je vlastně jen jedna hudba – one music, stejně jako je one love – jedna láska

Název CD je proto lehce provokativní. Nejen vzhledem k nesmiřitelnému hudebnímu vkusu těch, kteří mají na hudbu názor, ale i ve vztahu ke mně, protože platím za nezařaditelného skladatele. Není mi jasné, proč lidé některou hudbu berou a zároveň jinou totálně zavrhují.

Do povědomí řady lidí jste vešel jako autor šansonů, ale CD obsahuje vaši takzvanou vážnou hudbu. Co od něho mají posluchači očekávat?

Dobře poslouchatelnou muziku, která je založena na humoru a vřelosti. Pro mě je důležité, aby hudba vycházela z přirozených pocitů a přirozené hudebnosti. Vystudoval jsem skladbu a poté jsem deset let neskládal, prostě mě to nenapadalo. A když člověka nic nenapadá, neměl by psát. Také jsem se řadu let živil v muzikálu, objížděl štace s kapelami, psal aranžmá, učil na konzervatoři, vymýšlel program literární kavárně, dělal ve fabrice. Zjistil jsem ale, že mě to nenaplňuje.

Zkusil jsem být producentem muzikálu, vypůjčil si majlant a ten dodnes splácím. A pak jsem ze dne na den začal psát písně – rovnou současně s texty – pro úžasnou Pavlu Kapitánovou. Bylo to vykoupené rozvodem, přechodnými bydlišti, půjčkami a živořením.

Ty hořké písně vypovídají o nás, o našem životě, jsou pravdivé až do morku kostí. Čeká se jen, zda je vůbec někdo někdy opravdu uslyší.

A jak jste se dostal k vážné hudbě?

Tohle už byla dost vážná, tedy vážně míněná hudba! Po smrti Pavly Kapitánové jsem se začal víc věnovat klavírním improvizacím, založil kapelu, dokonce jsem začal i zpívat, ale má největší schopnost je skládat. A tak když mě to znovu začalo napadat, vrhl jsem se do skládání něčeho závažnějšího.

Chebská mše – Missa Egrensis vznikla náhodou, neměl jsem program na adventní koncert v Chebu, tak jsem složil mši. Provedení jsem hrozně prožíval – v kostele bylo minus dvacet, sněžilo do něj dírou ve střeše a dirigoval jsem taky poprvé v životě. A přímo tam mě oslovila paní, která vede dětský sbor, s prosbou, zda bych jim něco nenapsal. A tak vznikly Otazníky, které jsou rovněž na CD.

Další skladby jsem psal pro výjimečnou harfistku Kateřinu Englichovou, pro paní Kulínskou a její rozhlasový sbor, pro Ritu Čepurčenko a soubor Musica Pro Anima, pro festival melodramu na popud básnířky Jarmily Hannah Čermákové. Vždycky je to spojené s konkrétními lidmi. Když jsem naslepo oslovil asi dvě stovky sborů, tak jsem nedostal jedinou odpověď, věříte tomu? Pro skladatele není jen tak se prosadit, dostat se k někomu, kdo ho vezme v potaz a současně tak, aby to mělo smysl.

Ale tak tomu bylo vždycky…

Ne tak docela, dřív si šlechtic nebo církev objednali a štědře zaplatili novou hudbu, ovšem chtěli za to mít kvalitu, zatímco dneska je sice velká potřeba hudby – každý má na hlavě sluchátka – leč lidi nejsou ochotni za ni platit, stala se jakousi samozřejmostí. Dříve hudba vznikala na adresnou objednávku, zatímco dneska je to neosobní, v rovině dotací a grantů, často zdarma, ale bez toho konkrétního a povzbuzujícího zájmu. Mluvím tu z pozice skladatele, nikoli třeba z pozice populární kapely nebo operní hvězdy.

Na vašem albu převažuje vokální muzika. Zajímá vás lidský hlas jako nástroj?

Souvisí to s tím, že jsem básník a jde mi skládat na texty.

A co Propadliště času, což je název vaší fantazie pro harfu a smyčcový kvintet…

Tak se jmenuje nádherná pražská fontána, která vznikla na Smíchově namísto tanku, jenž tam předtím stál na podstavci. Má skladba začíná a končí zvukem, který připomíná padající kapky, inspiruje se pomíjivostí. Pro mě je hudba sama propadlištěm času: buďto zní, anebo neexistuje, takže v čase vzniká i se v něm propadá.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám