Článek
Bolf používá výtvarno jako určitou formu privátní arteterapie. Zpracovává negativní dětské zážitky na zašedlém betonovém sídlišti doby normalizace. Akcentuje jeho syrovou a zároveň děsivou poetiku. Hlavním hrdinou většiny děl je malý školák s aktovkou na zádech, který prochází mezi betonovými monstry a nese si v sobě primární strach z neviditelného nebezpečí, které může číhat za každým rohem.
Celková atmosféra vystavených děl evokuje Foglarova Stínadla, ovšem v modernějším designu. Místo nebezpečných Vontů se však v Bolfových pracích zlo zjevuje abstraktně a neuchopitelně. Je pouze tušené a svíravě trýznivé.
Výše uvedeného dojmu dosahuje malíř především využitím studených a tmavých barev. Klade je na plátno s rozmáchlou manýrou impresionistů i vynalézavostí fauvistů. Celkovou kompozici toho kterého díla navíc potáhl jakousi těžce definovatelnou krustou, takže industriální objekty, zaprášené cesty i oprýskaná auta jsou zahaleny do smogového oparu a pozorovatel má dojem permanentního sychravého bezčasí.
A lidé? Jejich úloha je spíše druhotná, zjevují se v odcizeném prostoru pouze jako tušené stíny. Normalizační město je totiž pohltilo a zaživa pohřbilo do šedé betonové masy.
Josef Bolf nazval výstavu Těžká planeta. Název symbolizuje jeho vzpomínky, kterých se nemůže zbavit. Stále se k nim vrací, existenciální mikrosvět se stává osobní planetou, ze které není úniku. Každý z nás se čas od času stane zajatcem vlastní planety. Planety, která nás mučí tíhou všech našich latentních traumat a permanentně nás tlačí dolů.
| Josef Bolf: Těžká planeta |
|---|
| Hunt Kastner, Praha, do 14. února |
Celkové hodnocení: 75 %
Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: