Režisér Jiří Strach o Vánocích, víře a bolavých zubech

Myslíte, že jen proto? To určitě ne, i když třeba zrovna z Prix Europa mám samozřejmě velkou radost. V soutěži bylo 25 filmů, mezi nimi i jeden z BBC, který měl rozpočet 11 miliónů liber, a my jsme ho porazili s filmem za sedm miliónů korun. V penězích to zjevně není.

Mně to je trošku jedno. Dnes už kino není meta, k níž by se měl člověk upínat. Stejně točím všechno jako film, který si můžu kdykoliv pustit na plátno, a nebudu se stydět. Je mi jedno, kde ho lidé uvidí. Co je to televizní film a proč mají lidé pocit, že je něco míň než film v kině? Hrají v něm horší herci? Má horší příběh? Méně dojme? Ne, film je dobrý, nebo špatný, a když zasáhnu emoce, vítězím jako režisér. Loni to nejjasněji předvedla Agnieszka Hollandová – natočila televizní sérii Hořící keř, sestřihla z ní film a vyhrála České lvy.

A divíte se? Vždyť čeští filmaři léta zneužívají důvěru diváků – do kin jdou polotovary, slabé a nedofinancované filmy, a to všechno jen pro tu touhu nebo spíše pózu být v kinodistribuci. Je to trapné. O co jde? Projít se po červeném koberci? Do kina má jít filmař jako do kostela, s úctou a pokorou, a ne se tam předvádět. Na který dobrý film letos lidé ve větším počtu přišli? Na Tři bratry. A upřímně řečeno, o mnoho víc takových, které za návštěvu kina a za ty peníze stojí, nevzniklo. Fair Play, Pojedeme k moři… Těším se, až to rozdělení na filmy televizní a filmové skončí, je už přežité, doba, kdy se točily studiové inscenace, je pryč.

Však je také Marek Epstein napsal, když mu měli trhat osmičky a on se strašně bál. Svůj strach začal konfrontovat s jinými strachy v jiné době, dal si to na váhu, spojil dohromady a vznikl krásný příběh o překonávání strachu. Bojíme se, ale když se strachu vnitřní silou, mravností postavíme, zabijeme ho, staneme se vůči němu imunní.

Jasně! I když pro mě je tam silnější, něžnější, osobně významnější hlavní ženská postava. My chlapi jsme průšviháři – chodíme světem, někde se opijeme, podepíšeme Chartu, pak je z toho malér, nebo se s někým vyspíme a pak se z toho neumíme vylhat, jsme prostě velcí „hrdinové“. Ale mít vedle sebe silné baby, které ty průšvihy řeší s námi, neutečou, nesou ten náš osud pseudohrdinů, to je štěstí! Nadarmo se neříká, že za socialismu bylo nejbezpečnější činností hledání bodu G v těle vlastní ženy. Když lidé nemohli dělat kariéry, cestovat, uzavírali se do vlastní rodiny.

To je paradox! Já sám si dobře uvědomuji, že jestli jsem někam dospěl, tak díky tomu, že můj tatínek si mohl až po revoluci dokázat, že má na velkou kariéru. Do té doby – bez rudé knížky – mohl v bance stoupat jen do určitého místa. Důsledek byl, že se mně a bráchovi věnoval, učil nás, vychovával. Dnes to děti nemají, chlap odejde dělat kariéru za velké prachy nebo vydělávat aspoň takové peníze, aby rodinu uživil. Vždycky se musí něco obětovat, aby se něco získalo. Já z oběti svých rodičů, z toho, že nevstoupili do KSČ a nedělali velkou kariéru, dodnes profituji a cítím k nim velkou vděčnost: také to udělat nemuseli. Mohli někde něco podepsat, aby směli na Západ, a dnes bych se za ně styděl, protože by byli v Cibulkových seznamech. Vnitřní integrita bude vždycky postavena na vědomí mravnosti. A té když člověk dostojí, získá velkou sílu a díky ní překoná i strach. I z toho trhání zubů. Dnes se svět posuzuje podle lifestylových časopisů, vše je postaveno na vnějškovosti. Ale rakev pořád ještě nemá kapsy.

Navenek v ničem. On je sportovec, já kavárenský povaleč, on je precizní, pečlivý a já – ani nemluvit. Ale potkáváme se hodnotově. Nedávno mi řekl, že už nechce psát filmy bez naděje. Tím přesně pojmenoval moje životní krédo – můžeme točit vážné i tragické věci, ale vždycky tam kousek té naděje musí být, abychom cítili, že to má smysl. Umění má povyšovat, a ne ukazovat, v čem žijeme. Reflexe doby – pchá! To si můžu pustit zprávy. Nemusíme věřit v pánaboha, ale trochu se povznést nad svět, to bychom měli. Aby to, co tvoříme, působilo v každé době. Kachyňu si můžu pustit za padesát let, a bude fungovat pořád stejně.

Za ten příměr děkuji. Celý vtip je v tom, že si dělám laskavou legraci. A vysvětlení pro to mám: tím, že Kristus řekl „budete se modlit Otče náš“, vytvořil si s lidmi osobní, rodinnou vazbu. A jestli je to táta, a dělá si ze mě legraci tím, jak mě vede životem, v němž já si něco naplánuji, a on mi to zkazí a pošle mě někam úplně jinam, tak i já jeho si můžu dobírat. Tak jako v rodinách je dovoleno si občas udělat malou legraci z tatínka.

Kdo ví, jak to tam nahoře všechno je? Každý má představu nebe – ve smyslu zásluhy za dobrý život – jinou. A Bůh je tak všemohoucí, že dopřeje každému tu jeho představu. Moje babička je v nebi. A až já se tam dostanu, chci ji vidět jako babičku. Ale můj dědeček ji tam chce mít jako mladou, krásnou dívku, jakou byla, když se do ní zamiloval. Moje představa tedy je, že jedna duše je v nebi v různých podobách… Ale ono to má přece úplně jiný smysl: už tady na Zemi nezůstávat jen v horizontální rovině, neshromažďovat a nepinožit se, ale pustit do života duchovní vertikálu, po níž se stoupá vzhůru. Když stoupáš, najednou vidíš tu horizontálu z odstupu, nadhledu, ve větších souvislostech. A o to jde, to má smysl.

Myslím, že duše je kombinace schopností srdce, mozku a svědomí. Kdybychom definovali, co je láska v křesťanském slova smyslu, tak stojí na třech pilířích: rozum, cit a vůle. A tam někde kolem těch slov je duše vždycky obtočená. Hledejme duši v srdci, v myšlenkách, ve vlastním svědomí. Znamená to nebýt egoista. Sebereflexi si nikdy nevytvoříme přes zeď, přes zrcadlo. Tu nám dá vždycky jiný člověk. Kde je vzájemnost, tam je láska. Kdo věří ve výměnu energií, ten tvrdí, že co dáme druhým, to se nám vrátí. A je to tak – když jdu jako první k druhému vstřícně, většinou se mi to vrátí. Když ne, nic se nestane, neubyde mě. Ale i ti největší škarohlídi zpravidla pozitivnímu vlivu podlehnou, a začnou ho vracet – ve svých schopnostech samozřejmě! A to je víra.

V Písmu se píše: vy budete světlem světa – to světlo znamená něco, co laskavě posvěcuje, a být světýlko, to mě baví, to je ta naděje. Historie mě baví. Však víte, kdo se neumí poučit z vlastní historie… Proto mě fascinuje Jan Hus, protože pro mě to je příběh povahy. A když se jím člověk pročte, pochopí – i v kontextu Boha, protože on byl věřící – že lidská povaha je neměnná. On je svou povahou nesmírně moderní člověk. A stejné povahy jsou popsané už 4000 let před Kristem. Můžeme lítat na Mars, ale pořád jsme pesimisté, optimisté, máme v sobě závist i lásku. I husovskou ješitnost.

Dárky objednávám po internetu, do davů se mi nechce. Když mám svůj vánoční čas, tak si v pět ráno (mám posunutý biorytmus, usínám v pět a vstávám ve dvanáct) pustím do sluchátek slavný gregoriánský adventní chorál. Hudba dělá všechno a platí to i ve filmu. To nás učil František Vláčil – říkal nám Synci, film stojí na dvou pilířích, a to je architektura a hudba. Tehdy jsem tomu nerozuměl, teď už jo.

Po Santiniho jazyku podle předlohy Miloše Urbana bych chtěl natočit jeho Sedmikostelí. Jenže má rozpočet 50 miliónů a byl by to obrovský risk, tak nevím. Ale protože po úspěchu Tří bratrů se „nově“ zjistilo, že česká pohádka není marná, na rok 2016 je v plánu Dlouhý, Široký a Bystrozraký – poslední velká klasika, která není natočená. Má tři stránky, a je trochu do mramoru vytesaná a nudná. Takže ji Marek Epstein překlopil a dal jí rozměr pohádkové komedie.

Prozradím začátek: princezně je osmnáct, má se vdávat, a jak to tak bývá, když je významná událost, amnestie otevře brány vězení. Vyjdou Dlouhý, Široký a Bystrozraký, ale nevyjdou moc rádi. V tom vězení jim bylo náramně dobře, dostali najíst, teplou postel a další pohodlí, takže motivace, proč začít pomáhat princi, spočívá v tom, že to bude takový průšvih, že je zavřou na doživotí. A budou mít v tom kriminále svatý pokoj až do smrti. Jak české!