Článek
Vydali jste nejdříve Encyklopedii moderní historie. Kdy jste se rozhodli, že začnete psát prózu?
Luňák: Loni na jaře jsem napsal pár kapitol a poslal je Markovi. Nakonec jsme se domluvili, že v tom budeme pokračovat společně.
Pečenka: Rozhodnutí bylo Petrovo, já nic podobného původně nechtěl. Ale nakonec jsem uvítal, že by vzniklo něco jiného než jen další studie o studené válce, o níž se stále píše. On přehodil tu výhybku. Encyklopedii moderní historie jsme začali psát na začátku devadesátých let proto, že jsme oba začali učit a byl absolutní nedostatek odborné literatury. Vše bylo zastaralé obsahově i metodologicky. Jsme rádi, že kniha vychází doposud. Minulý týden nás oslovili z nakladatelství, že ji opět vydají. Ale chce to nové autory na pokračování či aktualizace, my se už k tomu vracet nechceme.
Když jste končili studia, mysleli jste si, že někdy o tom všem napíšete román?
Pečenka: Když jsme dokončili studia, měli jsme jiné starosti. Kdybychom chtěli psát podobný román, neměli bychom odstup. Je to návrat po dvaceti pěti letech.
Luňák: Souvisí to s pětadvacátým výročím revoluce. Mám pocit, že se zapomíná na to, jak žili lidé jako my. To jsme chtěli připomenout.
Myslíte si, že příběh o té době může být srozumitelný dnešním čtenářům?
Luňák: Není to historický román. Jde spíš o humorný pohled na dobu. Nejde ale jen o její popis, chtěli jsme vyprávět příběh, který má ovšem všechny rysy související s tím časem.
Pečenka: Je tam spousta reálií, které si dnešní čtenář musí domyslet. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by nemohl číst žádný román starší dvaceti let... Ostatně jen málokdo dnes ví, co se doopravdy dělo například v době Vojny a míru. Ale je to dílo, které je čtené dodnes. A to proto, že se zabývá otázkami platnými v devatenáctém století i dnes. Studenti naší doby měli podobné problémy jako ti dnešní. Byli ale zasazeni do času, který nám dnes připadá absurdní. Tehdy jsme to tak pochopitelně necítili, protože jsme v té době žili. Z tohoto pohledu bude možná za dvacet let připadat budoucím dvacetiletým současnost podobně nepochopitelná. Naše rozmíšky politické, sociální jim přijdou směšné. Vše se opakuje.
Co vám v té době jako studentům přišlo nejabsurdnější?
Pečenka: Samozřejmě vojenská katedra. Tam se koncentrovala tupost, bezduchost tehdejší armády v ryzí podobě. Z našeho pohledu byla vojenská katedra nejabsurdnější součástí režimu a vlastně jeho odrazem.
Luňák: Na jiných vysokých školách to tak nebylo, ale tady ano. Nebyl to jen zmarněný čas, který lze s jistým sebezapřením přežít, ale hlavně šlo o to, jak si někteří důstojníci chtěli svou moc užít.
Pomstili jste se důstojníkovi vojenské katedry, jehož jediného jmenujete plným jménem?
Pečenka: Nebyla to pomsta. Podplukovník Brabec byl pojem a pamatuje si ho každý, kdo prošel jeho rukama. On se vymykal i mezi ostatními důstojníky – v ponižování studentů byl rafinovaně vynalézavý. A tak jsme se rozhodli ho jmenovat – vlastně mu vzdát „poctu”.
Máte v úmyslu pokračovat v osudech svých hrdinů?
Pečenka: V tuto chvíli nevíme. Téma je pro nás uzavřené. Příběh končí na jaře 1989, ale je jasné, že hrdinové budou ti, kdo se na podzim budou podílet na protestech a pádu režimu. To už by se pokračováním jen rozmělňovalo. Jestli nakročíme k něčemu jinému, to je otevřená věc. Ale bavíme se o tom.
Luňák: Kdybychom to napsali hned po revoluci, bylo by to patrně možné. Ale dnes máme ten odstup, který je pro nás nesmírně důležitý. Asi proto, že jsme historici.