Článek
Přál jste si vůbec sólovou desku natočit?
Ano, přál. Zpívám už asi na osmnácti albech svých kamarádů, kde jsem hostoval, a také mám kapelu Veselá bída, která je více zaměřená na folklór, takže to nebylo tak, že bych ještě ve studiu nic nenatočil. Sólová deska je ale něco jiného.
Myslel jsem si, že si ji složím sám. Pracoval jsem na ní od svých padesáti let. Pak ale přišla nabídka od Michala Horáčka, který by do takového projektu nešel, kdyby neviděl aktivitu na mé straně. Věděl, že si s myšlenkou na sólovou desku pohrávám a chystám na ni písničky, a tak mi loni 17. prosince zavolal a řekl, že ji se mnou připraví, všechny texty budou jeho a že je napíše do června letošního roku.
Splnil to?
Měl je napsané v únoru, přičemž první dva mi poslal už loni na Vánoce. Nemohl je mít ze šuplíku, protože jsme se několik dnů předtím bavili o tom, jací zpěváci se nám líbí a jaké coververze na mém albu budou. Jsme generační souputníci a máme stejné lásky – Cohena, Dylana, Cashe nebo Waitse. Výběr písniček byl tedy rychlý, dokonce jsme natočili o tři více, než se vešlo na desku. Necháme si je na koncerty.
Proč jste na album nesložil žádnou písničku sám?
V mládí jsem jich napsal spoustu a mám i více než stovku textů, ale ty jsou pro jiný žánr, pro folk nebo country. Zabývám se i úpravou folklóru a vyhledáváním zapomenutých skladeb, protože v nich vidím velké bohatství. Rozhodl jsem se však do konceptu, se kterým přišel Michal Horáček, nevstupovat. Mám však už materiál pro druhou desku, na které bude většina mých písní. A bude mezi nimi i jedna od Petra Skoumala. Musím ji vydat.
Vyhovují vám texty Michala Horáčka?
Vždycky říkám, že texty můžu v písničkách vyprávět, jen když jim věřím. A těm jeho věřím. Kdyby to tak nebylo, byl by to kýč a poznalo by se to.
Na albu je i poslední písnička nedávno zesnulého Petra Hapky, která se jmenuje Když tudy vezli Gagarina. Jaký jste měli vztah?
Znali jsme se asi jedenáct let. Jezdíval jsem za ním na Okoř a rozuměli jsme si, třeba i proto, že jeho tatínek byl rodu věrný Valach a Petr měl na Moravě rodinu, řadu známých a dobrých přátel.
Shodou okolností mám zhruba stejný hlasový rozsah jako on. Všechno, co předzpívával na demosnímek, protože on nikomu nepředával písničky v notách, mi vždycky vyhovovalo. Mám rád jeho výraz, ve kterém je nedostižný a u nás trochu nedoceněný. Stálo za to ho poslouchat. V jednom slově dokázal změnit náladu i třikrát.
Dal vám svou poslední písničku z přátelského vztahu?
Určitě to hrálo největší roli. Jeho písničky jsem už zpíval dříve, na albu Český kalendář třeba Nepřeberné pokušení, které mimochodem v Michalově textu přesně vystihuje jeho, Petrův i můj vztah k víře. Petr ji psal původně pro sebe. A pro sebe psal i Strážce plamene, kterou jsem nakonec zpíval proto, že byl po operaci jazyka a zpívat ji nemohl.
Za písničkou Když tudy vezli Gagarina byl jeho osobní prožitek a rovněž ji měl v šuplíku na časy, až ji bude moct nazpívat sám. Jenomže člověk míní a život mění. Na mé album jsme zrovna nějakou takovou potřebovali a on byl tak hodný, že nám ji nechal. Řekl mi jen: „Ty můžeš.“
Slyšel ji?
Hned, když jsme ji natočili, jsem za ním jel. Pustil jsem mu ji do sluchátek, která nejdříve nechtěl, protože takové věci neměl rád, a on se usmíval. Potom se na mě podíval a zeptal se: „Který blbec to zpívá?“ To byl ale náš humor. Pro mě to bylo znamení, že je spokojený.