Článek
Jak se vám vůbec koncertování líbí?
Mám z toho dobrý pocit. A podle výrazu spokojenosti ve tvářích diváků nabývám dojmu, že ani oni se nenudí.
Zpočátku jsme vystupovali v klubech, ale poslední koncerty jsme situovali do komornějších prostor divadel a sálů, kde publikum pochopitelně sedí. Udělali jsme to tak i proto, že mi připadalo krapet nefér po celou dobu koncertu sedět u piana, když diváci stojí. Myslím, že to některé generace ocenily, nicméně je občas znát, že by si při některých písních lidi rádi trsli.
Cítil jsem, že je ta správná konstelace pro to, aby se něco stalo. Za dvě hodiny byla písnička na světě
Za své album jste obdržel Zlatou desku za prodej. Změnilo to nějak váš přístup k muzice?
K muzice přímo ne, ale zcela určitě to zvýšilo mou motivaci v psaní vlastních písní na další album. Víte, nejsem zrovna typ člověka, který dokáže s klidem v srdci mávnout rukou nad neúspěchem a setrvat v práci nad něčím, co nemá sebemenší ohlas.
Asi bych byl mnohem svobodnější, kdybych to dokázal, ale pravdou je, že to neumím. Upřímně přiznávám, že kdyby má první deska neměla úspěch, k nahrávání druhé bych se stěží odhodlal. Ale těžko říct. Nechci o tom spekulovat, jsem šťastný za to, jak to je.
Bál jste se?
Nedá se říct, že bych se přímo bál. Měl jsem respekt. Říkal jsem si, že někteří lidé můžou mé umělecké záměry vnímat jako rozmarnou roztříštěnost mé vlastní identity. Jednou mě vidí hrát v televizním seriálu, moderovat Českého slavíka, a potom hrát někde s kapelou.
Měl jsem pocit, že Češi podobnou profesní rozmělněnost nerespektují, a přitom je ve světě poměrně přirozená. Hugh Jackman, Robert Downey Jr. nebo Hugh Laurie, to jsou multifunkční umělci, kteří mají schopnost realizovat se více směry, a to na profesionální úrovni. Ale možná to byla jen má vnitřní obava, můj vlastní předsudek.
Vstoupil jste do světa umění s onou multifunkčností i vy?
Od dětství jsem a priori tíhnul k hudbě. Byla pro mě vždycky to, co jsem chtěl dělat především. Později jsem však dostal možnost vyzkoušet si i jiné profese. Zkrátka se to stalo a jsem za to velmi rád, protože můj pohled na různé umělecké disciplíny se tím ovlivnil.
Dokážu dnes pohlížet na tu či onu profesi z pozice člověka, který ji dělá. Když například upravuju scénář, vím docela přesně, co se hercům říká lépe a co hůře.
Všechno, co jsem kdy dělal, mě vlastně prostřednictvím nabytých zkušeností formuje k tomu, čemu bych se chtěl věnovat po zbytek života. Je to psaní hudby, ať už populární, scénické, nebo jiné. Po vydání alba Identity se všechny mé aktivity podřizují muzice.
Karel Gott o vás řekl, že jste člověk, který písničky vysloveně chrlí. Je to tak?
Nadsazeně řečeno ano. Je to ale stav posledních dvou let, během kterých jsem napsal víc písní než za celý svůj předchozí život. Kromě lásky k hudbě za tím vidím i určitou změnu svých životních cest.
Rozhodl jsem se jít novým směrem a dostavily se doposud neobjevené inspirace. Dokonce jsem kromě hudby začal psát i vlastní texty, k čemuž jsem dřív nenašel odvahu. Baví mě to a podle ohlasu, zaplaťpánbůh, nejen mě.
Jakou změnu životních cest máte na mysli?
V práci i soukromí jsem měl přání, kterým jsem šel naproti a připouštěl si, že se mohou stát. Stala se a já se cítím silnější a šťastnější. No a z toho pramení má autorská potence.
Obrušujete postupem času při skládání hrany?
Možná trochu ano. Není to ale cílené, je to spíš tím, že rostu a vyvíjím se. Dnes o hudbě jinak přemýšlím, víc ji poslouchám, vnímám a současně sumarizuju, co jsem skládal předtím, jak jsem to dělal a jak to na mě v současné době působí. Je za tím i spousta zkušeností, které jsem nabral.
Například při práci s pány Horáčkem a Hapkou nebo s mým učitelem filmové hudby Milanem Kymličkou. To všechno mě někam vedlo a podle toho má tvorba vypadá.
Jakou nejdivočejší skladbu jste napsal?
Když já mám všechny docela uhlazené... Žádný punk jsem nikdy nepsal. Vždycky jsem měl rád krásné silné melodie, které dokážou předat určitou emoci. V hudbě mám rád všechno hezké.
Karel Gott také říkal, že jste skladbu Testament z jeho letošního alba S pomocí přátel napsal přes noc. Je to pravda?
Nenapsal jsem ji přes noc, napsal jsem ji za dvě hodiny. I s textem.
Není to na ní znát...
Děkuju. Karlu Gottovi jsem už dva roky píseň sliboval. Opravdu jsem na ní svědomitě pracoval, hodiny a hodiny jsem seděl u piana, napadaly mě různé věci a asi dva demosnímky jsem mu nabídl. Řekl mi pokaždé, že by to šlo, ale neví, kdo napíše text. Slíbil jsem, že to někomu na otextování dám, ale než k tomu došlo, uvědomil jsem si, že si těmi nápady nejsem natolik jistý, abych mu je s klidným srdcem nabídl.
Před měsícem a půl, když své album dokončoval, mi zavolal a řekl, že je to poslední výzva. Já mu slíbil, že si sednu k pianu, a když mi dá chvilku, tak mu brzy zavolám. Myslel si, že vytáhnu něco ze šuplíku, ale já cítil, že je ta správná konstelace pro to, aby se něco stalo. Za dvě hodiny byla písnička na světě.
Karlovi se líbila. Pořád na ní ale hledal nějakou vadu a podezříval mě dokonce, že je staršího data a že jsem ji napsal původně pro svého tátu. Já ji ale napsal pro něj a o něm. Následující den jsme ji natočili, takže vše vzniklo během tří dnů.
Píšete všechny písně takhle rychle?
V životě jsem žádnou tak rychle nenapsal.
Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: