RECENZE: Pohádkář klame tělem. Nový film Vladimíra Michálka podle Barbary Nesvadbové

Pro film tvůrci vystavěli z oněch pocitů děj a zarámovali ho detektivní zápletkou, respektive vyšetřováním možného násilného činu.

Hlavní postavou se tak stal vyšetřovatel David, který nad nálezem mrtvoly především pátrá po tom, kdo oním mrtvým vlastně je. Jisté nepříliš určité stopy ho dovedou ke třem ženám, a jak se postupně ukazuje, k jednomu muži dvou tváří.

V jedné ložnici je znám jako Mára, který má být toho času služebně v cizině, ve druhé jako Kamil, o němž dotyčná údajně nic neví – a vědět nechce. A ještě je tu ta třetí, která mu říká táto.

V různých časových rovinách pak sledujeme jednak Davidovo pátrání, jeho srovnávání vlastního života se životem muže, kterého nikdy neuvidí, ale postupně se vciťuje do jeho života, a jednak vzájemné vztahy těch čtyř.

Máru – Kamila poznáváme v několika situacích jako neodolatelného a docela vtipného chlápka, jemuž ani jedna ze dvou žen nemůže odolat. Častěji však již také jako unaveného záletníka, který se zapletl do vlastních lží víc, než dokáže s vadnoucím šarmem zvládat. Přesto chce pořád všechno: obě ženy, dceru – a od všech pohodu a klid.

A právě toto sobectví, s nímž si odmítá připustit, že pokud by chtěl přestat všem včetně sebe ubližovat, musel by se něčeho v životě vzdát, je nejsilnějším tématem filmu. Bohužel nikoli nejvýraznějším.

Film se totiž soustředí především na popis toho, jak se vztahový propletenec čím dál víc zamotává, aniž měl východisko. Na to asi nepřišli ani tvůrci, takže závěr jde víceméně do ztracena a působí, jako by byl vybrán jako libovolný z několika možných variant.

Nejen Mára – Kamil, také film tak bohužel klame tělem. Do určité míry se tváří jako detektivka, ale nemá kloudné ani příliš pravděpodobné rozuzlení, do určité míry zase jako romantická love story – přitom ani zákony tohoto žánru příliš nectí. A na to, aby to byl film o vášni, z níž není úniku, by erotické scény musely vypadat podstatně jinak.

Přitom natočený je dobře. Počínaje hereckými výkony, z nichž nejpřesvědčivější podává Matěj Hádek v roli zasmušilého vyšetřovatele. Standardně dobří jsou i Aňa Geislerová a Jiří Macháček, byť jim jejich postavy dávají méně prostoru k silnému hereckému projevu. Příjemně překvapila nesrovnatelně herecky méně zkušená Eva Herzigová, jež naštěstí nehraje Evu Herzigovou, ale postavu, kterou jí scénář předepsal, byť o zářném hereckém výkonu může být stěží řeč. A talent znovu potvrzuje Anna Linhartová, která je ve dvaceti (při natáčení devatenácti) letech stále ještě s to působit jako drzá i city překypující puberťačka.

Slovo nelze vytknout kameře Martina Štrby, uznání zaslouží střih (Olina Kaufmanová), který si s přechodem z jedné časové roviny poradil vcelku přehledně, a dobře působí také hudba Romana Holého.

Jen nad celkem si není snadné odpovědět na otázku, o čem to celé je. A to je vzhledem ke zmíněnému aktuálnímu tématu sobectví, které je tu přítomno, ale pod efektním a na jinou strunu laděným povrchem se ztrácí – škoda.