RECENZE: Auto v proměnách času a výtvarných stylů

Nejvýraznějším dílem přehlídky je velkoformátový obraz Andyho Warhola Daimler Motorkutsche (1886) und Benz Patent-Motorwagen (1886) z roku 1987. Avšak kvůli jeho mediální prezentaci poněkud zanikla jeho hodnota výtvarná. Autor použil svou typickou popartovou zkratku a vytvořil práci, která připomíná plakátovací plochu plnou barevných letáčků. Což je přesně to, co pop art, zaměřený na spotřební kulturu, adoruje.

Na druhé straně vizuální barikády jsou především díla Kamila Lhotáka a Theodora Pištěka. Jejich obrazy ukazují automobil jako ušlechtilou antickou sochu, kterou osud zasadil do přízračné krajiny nebo abstraktního odcizeného prostoru, který se dotýká surreálna.

Čistou halucinogenní surrealitu vzývá Jaroslav Vožniak. Jeho olej Pocta Divnosti prolíná různé roviny a volně cituje zasuté významy symbolů. Automobil je tam spíše jedním z herců v komparsu než představitelem hlavní role v zobrazovaném dramatu.

Vilém Kreibich na svém obraze Závod zase vzdává poctu prvním průkopníkům rychlosti na čtyřech kolech. Napětí ve vzduchu, vůně benzínu a prach prvních závodních tratí z plátna doslova sálají a přetékají do výstavního prostoru.

Organizátoři se neomezili jen na jednu výtvarnou formu. Jako třešinka na dortu působí socha Sluneční paprsek – Motocyklista od Otokara Švece. Bronzový jezdec na ocelovém blesku se stává nekorunovaným králem doby, kdy byla rychlost opojnou drogou romantických dandyů a průkopníků nových možností.

Automobil i motocykl se však staly v jednadvacátém století spíše symbolem agresivity, arogance i zbytečné smrti. Jejich image se nenávratně zakalila. Proč se však na malou chvíli nevrátit s Warholem, Lhotákem či Pištěkem do časů, kdy slovo automobil bylo jiným výrazem pro krásu.