Článek
Veřejnoprávní Neviditelní, kteří vypadali nejslibněji a jejichž sledovanost se po počátečním nadprůměrném zájmu ustálila zhruba na 700 tisících diváků, si za šest týdnů dokonce žánr ještě ani neujasnili. Tři lžíce satiry a dvě špetky parodie se tu podlévají sběračkou silně ředěné crazy, ale dnes už těžko doufat, že se v tom přece jen vaří i cosi, co výsledku dodá grunt. Navzdory malému citu pro načasování a pointu to sice sem tam i zajiskří, ale na oplátku se vždy vzápětí objeví nějaký nešťastně umělý dialog s neherci nebo jiná vylomenina. Seriálu chybí hlavně rázný zásah dramaturga, a nebýt opory v herecké sestavě, která projekt zjevně vzala za svůj, byli by páteční vodníci od Vltavy už dávno pod vodou.
Zato nedělní Vinaři na Primě mají dávno jasno: od první chvíle zřetelně míří na bránice diváků, kteří dávají přednost rozšafnému humoru, družné pospolitosti se sklenkou, nebo dokonce lahví v ruce, a v mírně povznesené náladě si u toho užívají nekonečné přešlapování v namáhavě vykonstruovaném situačním i konverzačním vtipu. Nakonec ale kdoví, jestli to, co vypadá jako obyčejná scenáristická nešikovnost, není vlastně sofistikovaná strategie, která počítá s divákovým průběžným ochutnáváním, a tím pádem i poněkud zpomaleným vnímáním a úsudkem: vždyť co epizoda, to propagace jiného druhu vína.
Zjevně je úspěšná, protože spojení Vinařů a nové, už čtvrté řady Kriminálky Anděl se ukazuje jako poměrně drtivá konkurence. Každou neděli se totiž oba komerční seriály dělí více méně rovnoměrně o dvoumiliónové publikum.
Možná i proto Česká televize v naprosté tichosti proložila svůj nedělní cyklus samostatných filmů Nevinné lži po odvysílaných třech premiérách staršími kusy z loňska a tváří se přitom jako by nic. Snad za tím nejsou nové metody programování, ale jen snaha nevystřílet všech pět nových dílů málem do prázdna. Méně než půlmiliónové publikum je totiž na víkendový večer málo i pro veřejnoprávní instituci, jakkoli se zaklíná tím, že se pouhou sledovaností neřídí.
Ani pondělní seriál České televize Život a doba soudce A. K. dosud nevybředl ze svých počátečních potíží.
Protože případy civilního soudu, které tvoří jádro jednotlivých dílů, nejsou samy o sobě tak atraktivní jako trestní právo, o to víc závisí úspěch seriálu na postavě soudce, jehož příběh epizody spojuje. Jenže právě v tom se scénáři zrovna moc nedaří: místo životní krize náhle osamělého muže se tu totiž uměle a unyle rýsuje cosi, čemu se říkává „trable milionářského synka“. Navzdory celkově dobré a pečlivé televizní práci, na níž se podílí hlavně kvalitní herecké obsazení a hned tři režiséři, tak vyznívá seriál bezděčně mdle. Což nezachrání ani architekt s kameramanem.
Žádný div, že seriál vyhledává sotva sedm set tisíc lidí, zhruba o polovinu méně než kriminalistické Případy 1. oddělení, které ČT 1 vysílala ve stejném programovém okně počátkem roku. Pouhá masová konkurence, jakou představují Doktoři z Počátků, na vině nebude.