Článek
Kemel je totiž schopen díky originální kreslířské zkratce vyjádřit to, co mnozí popisují na několika stranách. Jeho hlavním tématem je člověk a jeho všemožné životní slabosti a strasti. Lhostejno, je-li v hlavní roli politik, malé dítě, poflakující se floutek či krasavice s přefouklými silikony. Jakoby výtvarník jen tak chodil světem a příběhy na něj samy padaly z nebe.
Trpké pousmání i mrazení
Jenže tak jednoduché to přece jen není. „Já ty vtipy musím prostě vysedět. Co nevymyslím každý den mezi desátou a dvanáctou ráno, tak to už těžko dotahuji,“ uvedl Kemel k otázce na svou tvůrčí metodu. Přesto jsou jeho humorné mikropříběhy plné kreslířské lehkosti a sršatého humoru.
Miroslav Kemel umí dát do svých obrázků nadsázku i svébytný humor.
Někdy vyvolají jen trpké pousmání, jindy se nad tématem díla musíme déle zamyslet a jindy člověk vyprskne smíchy okamžitě. Například u vtipu, kdy říká otec malému synovi nad panoramatem Prahy následující věty: Ano, česká malost má i své výhody. Vlezeme do řitních otvorů tak malých, kam se jiní nevejdou…
Ale jinde nás doslova zamrazí. To když ruský uchvatitel Vladimír Putin říká do telefonu: Rozdíl mezi humanitární a bratrskou pomocí? Zatraceně generále, neotravujte mě takovými malichernostmi!
Hudba je intimnější
Po otevření výstavy, kterou zahájil herec a muzikant Vladimír Javorský, proběhl ve vedlejším sále koncert Miroslava Kemela s kapelou. Na rozdíl od vtipů, kde je legrace na prvním místě, vkládá Kemel do své hudby a textů mnohem více intimní kontemplace a osobního zamyšlení.
Miroslav Kemel vkládá do své hudby a textů mnohem více intimní kontemplace a osobního zamyšlení.
Písně má plné andělů, démonů, mrtvolek, ale také skryté naděje. Tam, kde zpíval Kemel, vyzněla slova více pozitivně. Když přednesl text Vladimír Javorský, evokoval mnohem více melancholii přicházejícího podzimu. Svou image proroka z děl mystika Františka Bílka dával svému slovu ještě větší vážnost. A když udeřil na začátku vystoupení do indiánského bubínku, za zády s rudou oponou, vypadal jako šaman v záři posvátného ohně.
Hudba písničkáře Miroslava Kemela má v sobě cosi magického, něco spirituálního, ale také prostě lidského. I v tomto případě vypráví autor o člověku a jeho slabostech, ale popisuje je jiným jazykem. Jazykem jedince, který je vržen do veškerenstva světa a nezbývá mu nic jiného, než žasnout a doufat.