Článek
Jako prozaik jste se věnoval prvnímu českému králi Vratislavovi, poté Přemyslovcům. Je Husitská epopej pokračováním časů, kdy byl český národ na vzestupu?
Historie má svou logiku a filozofii. Národ, který nepokračuje ve šlépějích předků, dělá obrovskou chybu. V podstatě ztratí étos vlastní existence. Dnes se do dětí cpou data, fakta, ale málo se mluví o tom, jaký smysl život vlastně má. Přitom historie vypovídá o filozofii moci, o hodnotách a morálce. Existují nadčasové principy, které ve společnosti fungovaly vždy. Ty jsou stále důležité.
Upozorňujete, že pokud je nebudeme znát a respektovat, dopadneme hodně špatně…
Lidé by se měli zamýšlet, proč byli úspěšní Přemyslovci. Uvědomovat si, že nestačí jen hlásat Boží pravdu, ale všechno má svůj rub. Pokud chceme cokoliv dělat, musíme za to nést odpovědnost. Za velké myšlenky se někdy platí krví, tak to prostě je.
Epopej varuje, jak důležité je, aby lidé uměli mezi sebou komunikovat. Velký problém husitství byl v tom, že se zainteresované strany znesvářily natolik, že nebylo možné couvnout. To byla základní chyba. Dnes se politika vede stejně. Prohlubují se příkopy, místo aby se hledal způsob dohody. To platí o vztahu k islámu, stejně jako Rusku a Ukrajině. Poučení spočívá i v tom, že by člověk měl být tolerantní k názorům druhým, i když s nimi nesouhlasí.
Zvolil jste model kupecké rodiny z Písku, což umožňuje ukázat i velkou politiku.
Vždycky byl rozdíl v pohledu na politiku těch nahoře a dole. Husitství se popisuje na základě skutků panovníka, šlechty, Žižky, Husa, ale já jsem chtěl ukázat, co taková komplikovaná, krvavá doba udělala s prostým člověkem. Nakolik vysokou politiku potřebujeme a nepotřebujeme. Proto jsem zvolil obyčejný rod, k němuž patřili ti, kteří se sice o politiku zajímali, ale nijak moc ji nepotřebovali, navzdory tomu však byli vtaženi do víru dění.
Spisovatel Vlastimil Vondruška
Vaši hrdinové říkají, že dějiny nemohou být pravdivé, pokud opovrhujete názory lidí, kteří stojí proti vám. Myslíte si, že pohled na husitství stále rozděluje český národ?
Samozřejmě že ano, což je dáno dlouhým vývojem. Husitství se stalo ideologickým otloukánkem. Barokní historiografie z husitů udělala největší lotry, protože se to hodilo do koncepce rekatolizace. Vlastenci z nich během obrození udělali nepřátele Němců, později byli husité zase symbolem české odvahy. Za první republiky se političtí představitelé prohlašovali šmahem za potomky Jana Žižky. Komunisté z nich udělali div ne odboráře a ateisty. Všechny protikladné pohledy skončily v kadlubu, kde se všechno smísilo. A každý si z něj stále vybírá jen to, co se mu hodí.
V čem je potřeba se podívat třeba na Jana Husa jinak?
Ten pohled asi příliš měnit nelze. Jan Hus byl jednou z mála osobností, které bych nepodsouval vedlejší myšlenky. Podle mne byl krystalicky čistá duše, trochu naivní, ale vždy zapálený pro svou pravdu. Ani v Kostnici, tváří v tvář hranici, necouvl, a určitě to z jeho pohledu nebylo rozhodnutí patetické.
Co by se mělo přehodnotit, je jeho podíl na domácích událostech, neboť nebyl tak dominantní, jak se někdy učí. Reforma gramatiky nebo Dekret kutnohorský nebyly jeho individuálním úspěchem. Měl kolem sebe řadu dalších kazatelů a učenců, a všichni usilovali o totéž. Třeba podíl Jeronýma Pražského na vzniku Kutnohorského dekretu je minimálně srovnatelný s Husovým.
A Jan Žižka bude ve vašem podání lapka nebo nepřemožitelný vojevůdce?
Člověk se na něj musí dívat dobově. Oddělit roli středověkého lapky a válečníka je prakticky nemožné. Velitelé totiž museli za všech okolností své vojáky nějak nasytit. Nemohli čekat, jestli jim nějaký spojenec pošle zásoby. Až do 18. století se proto během války drancovalo, aby bylo co jíst. Každý velitel si navíc musel budovat mocenské zázemí, bez toho to nešlo. Dělal to i Žižka. Na konci svého života se proto několikrát zachoval nečestně, ale boj o moc se nevede v rukavičkách.
Husitská epopej se snaží ukázat, že každá osobnost je jen člověk, a jako každý jiný má dobré i špatné vlastnosti. Stojí za úvahu, proč se Žižka vlastně rozešel s Táborem. Byl to muž autoritativní, spíše individuální hráč. Byl však stratég evropského formátu, to mu nemůže nikdo upřít. V bojích měl navíc výhodu, neboť císař Zikmund byl skvělý diplomat, ale neschopný vojenský velitel.
Říkáte, že pohled na husity obsahuje mnoho ideologických předpojatostí, že však v dobovém způsobu vedení války nebyli nijak výjimeční.
Chovali se stejně jako celá křesťanská Evropa, s jediným rozdílem, že byli vítězní. My v historii pořád hodnotíme, kdo byl hodný, nebo zlý, správný, či špatný, ale dějiny píší vítězové. I když se tohle tvrzení zdá mnohým příliš pragmatické, je pravdivé. Husité nakonec svou při vyhráli. Dnes vládne pseudohumanistický pohled na svět, který negativně ovlivňuje celou politiku a vyvolává zbytečné emoce, které do ní opravdu nepatří. Politika by měla být racionální záležitostí, vlastně takovou nezaujatou šachovou partií. Není podstatné, co chci, ale co si mohu dovolit. Já se snažím čtenářům nevnucovat jediný názor na dění té doby. Popisuji různé hrdiny a situace, ať si každý udělá vlastní představu.