Článek
Když se řekne Ypsilonka, vybaví se mi vaše tvář…
Myslíte, že jsem něco jako ypsilonský inventář? No, možná ano, ono to utíká, ale mně připadá, jako by to všechno bylo včera. Možná i proto, že s Ypsilonkou nezažívám nudu, ale je to souvislý proud života.
Neměla jste někdy touhu z Ypsilonky odejít?
Ne, to mě nikdy nenapadlo, protože mi Ypsilonka vyhovuje. Pokaždé, když jdu na představení do jiného divadla, tak jsem ráda, že jsem tady.
Jak vůbec vzpomínáte na počáteční liberecké období Ypsilonky?
Bylo to krásné, byli jsme mladí, a i když jsme měli v divadle problémy s politickou mocí, tak nás to ještě víc stmelilo. A taky nás podporovali diváci, fandili nám a smáli se někdy tak, že až padali ze židle. Krásné inscenace, bezvadní kolegové, Karel Novák, Vašek Helšus….
Čím si vás divadlo Ypsilon získalo?
První představení, které jsem viděla, Carmen nejen podle Bizeta, mně přišlo tak jiné! Neumím doteď říct, v čem to bylo, ale hrozně mě to bavilo. Přesto, když jsem právě v tomhle představení později zaskakovala, tak to pro mě bylo těžké, struktura ypsilonských představení je těžko zapamatovatelná.
A navíc spočívá i na improvizaci. Do jaké míry je vám improvizace blízká?
Moc ne. Já na jevišti nejsem příliš ráda za sebe a improvizaci přenechávám spíš kolegům. Myslím, že mám nad postavou ypsilonský nadhled, ale jinak si žiju docela ráda v ní. A taky mám trému, zvláště na premiéře. Já nejsem moc extrovert.
Jak se vaše plachost rýmuje s typy nesnesitelných ženských, které tak skvěle hrajete?
Já je tak miluju! Tetičky, jako je teta Kateřina ze Saturnina, se vyskytovaly téměř v každé rodině, i já jsem takovou měla a mohla jsem na ní oči nechat, byla tak kouzelně hloupá! Ale takovéhle typy potkáváte ve všech vrstvách obyvatelstva od prodavaček až po doktorky. A já, i když je tak ráda hraju, neumím s nimi jednat, protože nerada vstupuju do konfliktu, a to, co bych jim měla odpovědět, mě vždycky napadne až za hodinu nebo za dvě.
Nevadí vám, že v Ypsilonce, až na výjimky, jakou byla třeba Lady Macbeth, není vaše jméno spojené s velkými dramatickými postavami, ale s celou inscenací?
Ne, protože to je právě specifikum Ypsilonky. Ale ony to vždycky jsou postavy. Třeba právě Macbetka byla velká role, která mi dala zabrat, učila jsem se ji doma slovo od slova. Já nemám vysněné role, pravda je, že bych se byla ráda potkala třeba s Čechovem, ale s klasikou… no, myslím si, že Médeu mi nikdo nedá. Nebo nějakou ušlechtilou současnou političku? Ale to by asi nešlo. Problém je, že hodně lidí vnímá komičky jako něco podřadného. Ale ono dělat humor není vůbec lehké.
Kdy vy jste v sobě objevila komičku?
Už jako dítě. V pěti letech jsem předváděla rodině jednu naši další svéráznou tetičku. Ale na DAMU jsem si představovala, že budu hrát v klasickém repertoáru, konec konců jsem šla do angažmá do liberecké činohry. Ovšem tam se za šéfování Ivana Glance hrál hodně soudobý repertoár, Havel, Kunderova Ptákovina tu měla dokonce svou světovou premiéru. Ale hrála jsem i Ninu v Lermontovově Maškarádě. A upřímně řečeno, kdybych neodešla do Ypsilonky, tak nevím, jestli bych vůbec u divadla zůstala. Ypsilonka pro mě byla šťastným řešením.
Vy jste jeden čas také v Ypsilonce působila jako pedagog mladých herců…
Půl roku jsem učila mladé herce, kteří do Ypsilonky přišli. Bavilo mě to a zřejmě i je. Přicházela jsem si z jiné strany na to, co to ta Ypsilonka vlastně je. Dostat to do slov znamená si hodně věcí uvědomit. A je fajn, jak ti mladí do atmosféry Ypsilonky zapadli.
Jak vnímáte ypsilonskou padesátku?
Nejlepší léta, život právě začíná. Už o něm něco víte a můžete si ho užívat. Tak snad to platí i o Ypsilonce.