RECENZE: Výtvarník Petr Johanus. Setkání s něčím, co často postrádáme

V Prácheňském muzeu v jihočeském Písku však do 28. září představuje svoji volnou tvorbu výtvarníka. A je to výstava skvělá.

Nabízí ucelený soubor dřevěných prostorových objektů i reliéfů, které Johanus vytváří z nejrůznějších dřevěných odřezků, odhozených věcí či nepotřebných řemeslných nástrojů. Jde o jakýsi nový dadaismus, který byl charakteristický svým ozvláštněním nalezených předmětů.

Klasik tohoto hnutí Marcel Duchamp kdysi šokoval americké publikum Fontánou, což nebylo nic jiného než obyčejná záchodová mísa, vržená, jak umělec říkal, do tváře snobského publika.

Johanus nechce vyvolávat skandál. Jeho objekty mají za cíl pobavit a potěšit, aniž by jejich autor jakkoli slevoval z estetické hodnoty a tvůrčí kreativity.

V Písku najdou diváci souběžně i malou výstavu básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který svými kolážemi, jimž často říkal „nalezené básně“, dobyl i Mekku moderního umění – Paříž. Prácheňské muzeum tak divákům nabízí užitečnou konfrontaci dvou přístupů.

Kolář stříhal a lepil papíry, zatímco Johanus sestavuje a kombinuje nalezené předměty. Cíl mají oba společný: pomocí nečekaných i překvapivých výtvarných souvislostí vdechnout imaginární život mrtvým věcem.

U Koláře jde o reprodukce slavných obrazů, u Johanuse o věci a nástroje, které patří už téměř k pozapomenuté tradici truhlářů, stolařů, nábytkářů a tesařů, prostě řemeslníků pracujících nejrůznějším způsobem se dřevem.

Staré prkénko z kuchyně Johanus opatřil kováním ze starých dveří a je z toho portrét tchyně, dřevěný držák, kovový šroub a podstavec pod skříň vytvořily ponorku kapitána Nema, obraz doplněný starou automobilovou značkou se stal poctou Kamilu Lhotákovi, polámaná soška Krista je hlavním motivem asambláže Zmrtvýchvstání.

Dedikováním děl Bohumilu Hrabalovi, Vladimíru Mišíkovi, Jarku Nohavicovi nebo Janu Vodňanskému se Johanus dovolává i zdrojů pro svou fantazii. Vyznává laskavý a inteligentní český humor stejné krevní skupiny, jakou měl a má Miroslav Horníček a Zdeněk Svěrák.

Z jeho asambláží současně dýchá pokora k řezbářské tradici a úcta k rukodělné práci. Své já Johanus potlačuje pokaždé, když restauruje starý kus nábytku.

Při té práci si nejvíce uvědomí dovednost a umění těch, kteří v mnoha ohledech zůstali anonymně skryti za svým dílem. A jako poctu jim a jejich řemeslu vytváří prostorové objekty.

Pocit tvořivé volnosti, humoru a současně pokora vůči tradici je tím, co mnoha jiným chybí. I proto písecká výstava, příkladně nainstalovaná scénografem Janem Tobolou, působí jako milé a hřejivé pohlazení. Setkání s něčím, co tak často postrádáme.