Článek
Bornová používá pro skulptury materiál, který je už sám o sobě netradiční. Totiž lehkou pěnovou hmotu, polystyrén. Není to nikterak honosný materiál, jako třeba důstojný růžový mramor nebo hrdý bronz. Ovšem sochařka ví, co dělá.
Umí s ním zacházet, využívá jeho plasticity a tvárnosti. Díky tomu může vytvářet skulptury v různých rozměrech (od životní velikosti po malé figurky) a může je také snadno barvit. Právě díky barvě získávají vystavené práce eleganci i obrazovou zajímavost.
Sochy Bornové připomínají mírně tvorbu Olbrama Zoubka, dokážou v sobě totiž skloubit důstojnost figury se zvláštní nadsázkou, která dílo mírně karikuje, ale neshazuje ke kýči. A navíc se v tomto případě přidává i nenásilný černý humor.
Socha za vlasy visící ženy v letních šatech, jejíž tvář zdobí plnovous (svatá Starosta), se mírně pohupuje a proplouvá světelnými plochami jako vodou. Toto centrální téma obklopuje další skulpturní privátní příběhy.
Vlastní podobizna sochařky v pyžamu sedící na kraji postele, spící dívka na podušce z umělých květin nebo bílý pes prostupující zdí. Co dílo, to jeden příběh. Co dílo, to série otázek po smyslu, podstatě i vzniku práce.
Samostatnou kapitolu tvoří série Udělám vše. Sedm minipříběhů žen se sexuálním podtextem. Každý se odehrává v malém skleněném akváriu. Všechny figurky dávají na odiv svou lascivní tělesnost, nabízejí všemožné polohy těl. V tomto případě je fantazie napnutá k prasknutí, ale na druhou stranu se vkrádá intenzivně otázka po smyslu toho všeho.
Tyto práce však nelze jednoduše zredukovat na pouhou prvoplánovou provokativnost. Máme se spíše ptát po úloze ženy v dnešním světě, proč je její sexuální přitažlivost vypíchnuta nade vše.
Erika Bornová je zručná sochařka, která rozumí svému řemeslu i materiálu, ze kterého tvoří. Její figury jsou spíše výmluvnými svědky současné doby než pouhými mrtvými symboly pomníkových sousoší.
| Erika Bornová: Born to Erika |
|---|
| Mezinárodní muzeum v Bechyni, Bechyně, do 28. září |