Článek
Od roku 2007 se vždy jednou ročně setkávají na společné výstavě, kde poměřují své výrazové prostředky. Je to určitý vizuální duel, který se však ve vrcholné fázi přehoupne do smysluplného dialogu. Ačkoli jsou si generačně vzdáleni, nacházejí společnou řeč, chápou věci podobně.
Forman na výstavě hraje prvoplánově prim. Díky tomu, že jeho obrazy mají velké formáty a hýří barvami.
Malíř Pavel Forman nepostrádá cit pro detail i posun původního smyslu (Lidé mého kraje, 2003)
Štreitovy fotografie jsou černobílé, mnohem menší a dívají se očima svých hrdinů spíše z povzdálí. Je to tak rozděleno správně, protože Forman si vybírá určitá témata (či jejich fragmenty) svého kolegy a hledá vlastní interpretaci.
Dělá vlastně totéž, co DJ v taneční hudbě. Recykluje jev, který ho zaujme, a vytváří z něj svými prostředky vlastní smysl. A posouvá ho do současné roviny.
Z intimna černobílého obrazu do vyzývavosti barevné přítomnosti. Naplňuje tím heslo postmoderny, že každá věta může být pravdivá ve vhodném režimu řeči. Ovšem v tomto případě platí, že každá vizualita je pravdivá ve vhodném režimu ztvárnění.
Forman má cit pro detail i posun původního smyslu. To ho zavádí do jiných transparentních rovin. Jeho obrazy mají v sobě cosi rozčilujícího a lascivního. Vytrčená rudá prsa ženy na velkém obraze pod gotickou klenbou věže působí až nestoudně. Pokradmu je ze všech koutů sledují smutné oči ze Štreitových fotografií. A vytvářejí onen pomyslný dialog.
Možnosti takto nastaveného dialogu dvou tvůrců jsou nekonečné: tolik možných interpretací tolika symbolů a významů. Jako třetí do tohoto rozhovoru vstupuje zvenčí návštěvník. Není jen pasivním pozorovatelem, ale stává se součástí veškerého dění, které se na půdě galerie odehrává.
| Pavel Forman, Jidřich Štreit: Možnosti dialogu |
|---|
| Novoměstská radnice, Praha, do 17. srpna |