RECENZE: Kostnický deník je příběhem Jana Vičara

Na začátku cesty po Vičarových snových milnících jsou vystaveny stránky z jeho deníku. Popisuje zážitky pečovatele v německé Kostnici. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeho svěřenec nebyl bývalý člen SS. Takže ho paní domu i klient častují hanlivými výrazy jako Tschechei a on na oplátku používá termíny jako gestapačka.

Ovšem díky politicky nekorektním příběhům vznikla tato pozoruhodná díla. I název výstavy je inspirován výrokem starého esesáka, který tvrdil, že chtěl být generálem, ale válka byla příliš krátká.

Vičar však syrové zážitky zakódoval do výtvarné šifry. Používá chagallovskou snovost promísenou s boschovskou vizí pekla. Velkoformátové linoryty či dřevořezy pozorovatele doslova atakují. Je však důležité, jestli se díváme z dálky a máme komplexní pohled na věc, nebo chceme z blízka vnímat drobné detaily. Obě metody jsou legitimní, ovšem k dokonalému uměleckému zážitku je třeba obě propojit.

Dřevořez Houpačka visí ve dvou verzích v protilehlých místnostech, takže stačí si najít vhodný bod mezi nimi a jen otáčet hlavu. A hledat detaily, ve kterých se obě díla mírně liší. Pozorný hledač objeví postavy lidí jdoucích do neznáma či plechový bubínek, který snad patří chlapci s houpačkou. Ovšem v kontextu autorovy německé zkušenosti se musíme ptát i po hlubším smyslu rekvizit. Malý chlapec, vojenský bubínek, lidé jdoucí do záhuby symbolizují zneužití člověka válečnou mašinérií.

Jakoby se Vičar pozastavoval nad tím, co vlastně vede příslušníka druhu homo sapiens k tomu, aby se stal členem jednotek SS.

K dokreslení dojmu z  expozice nechtěně posloužil i zvolený výstavní prostor. Z okna pražského Colloredo-Mansfeldského paláce je vidět na Křižovnické náměstí, na němž majestátně trčí socha Karla IV., císaře římského a krále českého, kterého berou za svého Češi i Němci.

Ačkoli by je měla Karlova osobnost spojovat, spíše je i po staletích rozděluje. Možná právě tohle můžeme hledat a nalézat v sugestivních dílech grafika Vičara.