RECENZE: Jack White je bluesrockový šarlatán

Při prvním poslechu a následném bližším „ohledání“ ale zvíme, že přináší změny, z nichž některé jsou pro tohoto umělce vpravdě zásadní.

Jeho nahrávání věnoval celý půlrok, což je při jeho obvyklé nadstandardní tvůrčí i realizační plodnosti doba nesmírně dlouhá. Poprvé se také rozhodl použít při studiové práci syntetizér, čímž zajistil, že všechny neživé zvuky mají mezi živými pevné místo, jsou produkčně dotažené a do Whiteovy hudby pasují. V podstatě slouží jako doplněk, přitom se postaraly o univerzálnější zvuk celého alba.

V některých skladbách Jack White rapuje. Nejde ovšem o rap v klasickém smyslu slova. Spíše je to deklamování, konstatování, možná nový způsob frázování, rytmické naléhání.

Deska je obtěžkána nádechem několika hudebních vlivů. Úvodní Three Women má v sobě motivy southern rocku, Lazaretto je funky-bluesový koktejl, Temporary Ground zní jako americká country, jinde se objevují názvuky garážového rocku, černého blues, hard rocku, folku nebo jazzových přiznávek.

Svůj podíl na pestrém zvuku kolekce má i přítomnost mnoha nástrojů, ať už jde o piano, steel kytaru, mandolínu, housle, bonga či již vzpomínané syntezátory. V neposlední řadě výborně funguje emotivní pěvecký výraz protagonisty.

Album Lazaretto Jacka Whitea je tak trochu výletem do třicátých až padesátých let minulého století. Není třeba být před jeho poslechem fascinovaný osudy zapomenutých bluesmanů, folkových tuláků ani rockových šarlatánů, byť je z něho to všechno cítit.

Stačí být otevřený minimálně z poloviny tak, jako je protagonista. Pak se dráhy hudebních radostí protnou.