Článek
Nic neškodí, že prvně vyšly v roce 1981. To zpoždění je spíš svědectvím slepoty či zášti té doby u nás. Dobré pohádkové příběhy nejsou omezeny časem, v němž se odehrávají, natož věkem čtenářů, kteří si je chtějí přečíst.
Zvlášť v Jonesově případě jsou to povídání určená malým i velkým. S inspirací klasických pohádek, světa arabských příběhů i starořeckých bajek.
Cestuje se časem. Tomík se díky zázračné bobuli z keře dostane mezi dinosaury, Nikobobin s kamarádkou Rózou zase do roku 1545 i do benátského dóžecího paláce, kde vládcova dcerka Beatrice trpí nudou. A úvodní Loď bláznů, kam se nalodí mladík Ben, zase připomíná věčný Kocourkov. Pravda, příběh vladaře, který si chtěl sáhnout na Měsíc, a proto nechal rozbourat města i vesnice, aby měl dostatek kamene na stavbu věže mířící až k němu, připomíná současný svět.
Jones, stejně jako Monty Python, miluje nonsens. Protiklady, paradoxy, to jsou jeho radosti. Proto si vymyslí lidožrouta, ovšem super pomalého, takže mu trvá dny a měsíce, než k jeho pidimozečku dorazí myšlenka.
Podle plánu se má 20. července odehrát poslední show Monty Pythonů, která má být přenášena do patnácti stovek kin. Bude-li to konec této skupiny, jisté je, že jejich zaznamenaná vystoupení, filmy, skeče, ale i pohádky Terryho Jonese budou žít věčně.