RECENZE: Ubíjející důslednost zpěvačky Lany Del Rey

Přitom ho nenahrála jen tak s někým. Jeho hlavním producentem je Dan Auerbach, jedna polovina ceněné americké kapely The Black Keys.

Neprožívá teď ale příliš dobré období. Ať už jde o nedávno vydanou kolekci jeho mateřské kapely či recenzovanou Ultraviolence, nepodařilo se mu na nich potvrdit talent, o němž přesvědčoval v minulých letech.

Pod Auerbachovým vedením ubrala Lana Del Rey na patosu a stylisticky sjednotila repertoár. Potlačila v minulosti trochu kýčovitý zvuk smyčcových nástrojů a nebála se více přimknout ke kytaře a jejímu bluesovému hraní.

Na druhou stranu se pod producentovou taktovkou zvolnilo tempo skladeb a drtivou většinu z nich ovládla zpěvaččina výrazová melancholie, která na tak velké ploše působí až nepříjemně. S tímto výrazem zpívá Lana Del Rey o osamělosti, lásce, sexu, násilí i kariéře.

Album je navlečeno v barvách smutku a marné touhy. Odlehčením je jen nepatrná dávka nadhledu a ironie, která se v textech tu a tam objevuje.

Ultraviolence se dobře poslouchá po částech. Jako celek se však slévá v masu monotónních snových skladeb, v nichž chybí vzrušení a nadšení. Jistě, je to znak tvorby Lany Del Rey. Její důslednost je však poněkud ubíjející.