Článek
Organizátoři expozici pojali jako chronologický exkurs. Návštěvník prochází všechny zásadní milníky a zároveň také inspirační zdroje děl malířky.
K dobru výstavy je třeba přičíst fakt, že u každého tvůrčího období je na panelu jasně vysvětleno, proč malířka jde právě tímto směrem a jaké byly její osobní pohnutky. Bez znalostí detailů z jejího života jsou totiž v drtivé většině její práce těžko rozklíčovatelné.
Vostřebalovou ovlivnilo nešťastné manželství s literátem a překladatelem Otokarem Fischerem. A také intenzivní boj o syna Jana po rozvodu.
Vždy tíhla k sociální tematice, malovala lidi z okraje společnosti, kteří se potýkali s nepřízní osudu.
Často volila šedé, modročerné a hnědé barvy, které v kontrastu s bílými plochami vytvářely enormní napětí. To si přinesla z kubismu, kterému se sice věnovala jen epizodně, nicméně díky němu uměla pracovat s výtvarnou zkratkou i symbolickým náznakem.
V dílech, v nichž se vyrovnávala s traumaty, přidala navíc i znaky určité tragičnosti, kterou vyjádřila rudou krvavou skvrnou či osamělostí postav v zahradě blázince. I její krajiny, zcela pusté, bez lidí vyjadřují svým syrovým pojetím doslova brutální melancholii a vykořenění.
Pomocí takto pojaté arteterapie chtěla svá životní zklamání zřejmě překonat, ale jako by se stále více bořila do hluboké temné vody vlastního zmaru.
Tento pocit nejlépe navozují dvě verze obrazů s názvem Utopená. Expresivní téma ženy, která se mrtvolně vznáší v nazelenalé tekuté hmotě a její bezkrevná tvář bělostně svítí nad ponurou hladinou, má asi nejlepší vypovídací hodnotu o pocitech malířky.
Jestliže platí staré moudro, že umělec musí hodně trpět, aby byl schopen vytvořit velké dílo, platí to v případě Vlasty Vostřebalové dvojnásobně. Z každého jejího tahu štětcem, z každé zobrazené figury či stromu čiší enormní touha po duchovní svobodě i po smíření s nepřejícným osudem.
| Vlasta Vostřebalová Fischerová: Mezi sociálním uměním a magickým realismem |
|---|
| Dům U zlatého prstenu, Praha, do 14. září |