Hlavní obsah

RECENZE: Devíticoulové hřebíky vypálily díru do hlavy

– Praha
Novinky, Alex Švamberk

Nine Inch Nails se ve středu vrátili do Prahy v pravý okamžik. Vyrazili na turné k novému albu Hesitation Mark v době, kdy zažívá elektroindustriál renesanci, což potvrzuje páteční vystoupení Front Line Assembly i avizovaný podzimní koncert Front 242.

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Trent Reznor (vlevo) z americké skupiny Nine Inch Nails

Článek

I když jsou Nine Inch Nails na turné k novému albu, zahráli z něj jen pár písní a koncert nabídl průřez jejich tvorbou. Chybět nemohly nejznámější skladby jako March Of The Pigs, Piggy a samozřejmě závěrečná Head Like Hole.

Přestože je záběr hlavního protagonisty Trenta Reznora mnohem širší - hodně se věnuje soundscapingu a zvukovým plochám -, koncerty jsou postavené na písních. Bylo tomu tak i tentokrát. I tak se ale koncert od předchozích lišil.

Kapela se na něm obloukem vrátila do počátků, kdy využívala bicích computerů. Úvod se vysloveně nesl v duchu EBM okořeněné funkem a elektrofunkem Cabaret Voltaire nebo Gang Of Four. Zřetelné to bylo zejména ve chvíli, kdy basovou linku vytvářel basový syntezátor. Až v bloku kolem March of Pigs došlo na rockový sound a klasické bicí, takže se kapela od elektronické hudby přesunula k ostrému industriálnímu rocku. Ale ani ten nebyl jen o drivu a agresivitě.

Nine Inch Nails si vždy hledali vlastní cestu a jejich zařazování do škatulek je ošidné, což platí i o vyhraněnějších koncertech. Na rozdíl od svých elektronických a elektrothrashových souputníků nikdy nezapomínali na silné melodické linky a z ostrých kytar a zvukových jatek se vždy vynořil výrazný vokál. Touto kombinací melodického zpěvu a vyhraněného zvuku trochu připomínají jedině Davida Bowieho, který také svůj hlas často nabízel za doprovodu vysloveně aktuální hudby, ať už to byl drum´n´bass nebo ambient, disco či soul.

Trent Reznor dál staví na výrazném vokálu, i když ne všechny refrény byly úplně čisté. Samozřejmě je škoda, že nenabídl nic ze svých zvukových experimentů, jedinou výjimkou byla v závěru jen The Hand That Feeds plná divokých elektronických zvuků jak z nějaké zběsilé válečné videohry. Další dimenze v podobě ambientu však chyběla, i když Hurt v přídavku přinesla v křehké sloce zklidnění.

Zvuk skladeb, tempo a aranžmá se ale hodně měnily, takže koncert ani při 100minutové délce nenudil.

Celkové hodnocení: 85 %

Reklama

Výběr článků

Načítám