RECENZE: Lykke Li ctí melancholii

Je to v podstatě koncepční deska, devět písniček vypráví příběh o bolestivém rozchodu. Je to téma tuctové a již jinými podobně či uvěřitelněji prožité a odprezentované. Proto není od věci se při poslechu alba konceptem nesvazovat - byť smutek v hlase i výrazu Lykke Li je v některých momentech velmi přesvědčivý.

Hned úvodní I Never Learn je zajímavá subtilní hrou akustické kytary a melodickým potenciálem skladby jako takové. Následující singl No Rest for the Wicked je vedle Gunshot nejsilnější položkou kolekce. Obě písně se nesou ve volném tempu, definuje je nejenom zřetelně znělá melodie, ale také nálada, která je smutná, zraněná, přitom noblesní a důstojná.

Obě skladby lze současně chápat jako to nejzajímavější, co současný severský indie pop přináší. Pokud by se takové hudbě podařilo dostat mezi stálice mainstreamu, zvláště v rádiích tuzemských, nesporně by to obohatilo zvuky, které z éteru vycházejí ven.

Zajímavou pozici si na albu uzmul zpěv Lykke Li. Je výrazný, snadno rozpoznatelný a zapamatovatelný. Spoluvytváří pocit z celé kolekce. Nese se nicméně v jedné poloze, v jednom výrazu a napětí, které je dáno tématem kolekce. Kdyby se zpěvačka dokázala v těchto ohledech posunout, či proměnit, jistě by to přidalo albu na barevnosti. Je ale otázka, zda by po tom v tomto případě vůbec toužila.

Album I Never Learn má dva klíčové znaky. Prvním je nálada - melancholická, sychravá, odpovídající tématu písniček. Druhou je ztráta bojovnosti. Na předešlých deskách byly skladby, které ji v sobě měly (I’m Good I’m Gone nebo Dance, Dance, Dance). Na novince se ale nic takového nekoná. Lykke Li pouze vypráví a ochraňuje striktně dané téma.

Je to škoda. Na druhou stranu však uznejme, že pozorně ctí svůj umělecký záměr.