Článek
Příběh odvážné pomoci Sira Nicholase Wintona zná téměř celý svět. Mezi osudy, které připomíná výstava Stopy židovské přítomnosti, se najde i jeden velmi podobný. Je o ženě, jejíž fotografie se však bohužel nedochovala. Popisovaná jako fortelná a energická paní, která se po odjezdu posledního rabína začala v boční přístavbě vinohradské synagogy starat o malé děti. O ty, jejichž rodiče byli transportováni, a potomky uprchlíků. V péči o děti pokračovala i poté, co byla sama deportována do koncentračního tábora.
Hana Epsteinová byla vedoucí vychovatelkou dětského útulku a kromě malých dětí a vedení kurzů pro ošetřovatelky pečovala i o starší děti, které chodily na procházky po ploché části střechy synagogy, neboť do parků a na jiná veřejná místa coby židé nesměly.
Epsteinová byla deportována až po zrušení posledního z pražských dětských útulků v červenci roku 1943. V práci s malými dětmi však pokračovala v Terezíně a posléze i v dětském bloku takzvaného rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Několik svědků po válce vzpomínalo, jak děti zpívaly české a hebrejské písničky a hrály si na mrtvé, neboť nic jiného než denní rytmus koncentračního tábora neznaly.
Synagoga lehla popelem
Jedním z chovanců útulku byl i Benno Grünfeld narozený v roce 1938. Od počátku protižidovských štvanic žil s rodiči a sestrou v bídě, až jeho i sestru rodiče svěřili do sociální péče židovské obce. Jenomže i tak byl tříletý Benno zařazen do vůbec prvního transportu z Prahy. Spolu s ním stejným transportem jeli i jeho dva sourozenci a rodiče. Na nádraží malého Benna doprovázela kuchařka ústavu. Úřady jim za tímto účelem vystavily i speciální povolení k užití veřejné dopravy. Do svého cíle, kterým bylo ghetto v polské Lodži, bohužel opravdu dojel a tam i se svou rodinou zahynul. I na takové cesty musela být dosud neznámá hrdinka schopna své svěřence připravit a přihlížet jim.
Na vystavených panelech najde návštěvník výstavy krom lidských i osudy staveb a symbolů vinohradské židovské obce. Nechybí ani fotografie z amerického bombardování v únoru 1945, po kterém začala v Sázavské ulici vinohradská synagoga naplněná nábytkem hořet. Údajně bylo zakázáno budovu hasit, a tak lehla popelem hlavní loď synagogy, nedotčena zůstala jen boční křídla. Přestože chtěl Sokol budovu přestavět na obří tělocvičnu, rozhodl režim v roce 1949 o její demolici, k níž došlo o dva roky později.
Když zástupci židovské obce žádali, aby směli cihly z odstřelené synagogy použít k opravě zdi starého hřbitova v Libni, i to jim za demolici odpovědný soudruh odmítl s tím, že jsou už zadány pro naléhavé veřejné úkoly. Jediným dochovaným pozůstatkem budovy synagogy je tak jedna dlaždice z původní chrámové podlahy.