RECENZE: Sympatický chameleon Paolo Nutini

Nenese přitom pouze blues. Nutini je jako autor úhledně a chytře mísí se soulem, funky i rockem, místy se lehounce přiklání k folkovým tradicím a například v písni One Day je cítit i jazzový kontext.

Jako zpěvák se ve srovnání s minulými dvěma alby výrazně vyšvihl. Na novince dělá dojem, nakřáplým hlasem místy připomíná jiskřivou polohu Janis Joplinové nebo Joe Cockera, je přitom výrazově univerzální a barvou hlasu vystavuje na odiv bolest, ponurost i dílčí stavy radosti.

Aranže skladeb jsou si nicméně poměrně podobné. Byť se Nutini na jejich počátku vždy prezentuje nesmírně civilně, s přibývajícím časem mají tendenci bobtnat, nabývat na síle, být ve zvuku monstróznější a chlubit se třeba smyčci nebo dechy. V zásadě je to logický krok, škoda jen, že se stal na albu očekávaným a potkal až moc písniček.

Ve skladbě Fashion, která je výjimečně razantní už od začátku (samozřejmě v intencích Nutiniho tvorby, protože pojem razance skrývá ve skutečnosti mnohem více hudební energie), hostuje americká soulová zpěvačka Janelle Monáe.

Překvapivě do ní vstoupí rapovanou pasáží, leč tento moment patří k těm málo vydařeným. Narušuje totiž od začátku nastolenou náladu písně, navíc jí to ani aranžérsky, ani interpretačně nepomáhá, spíše to působí jako nepovedený vtip.

Po všech stránkách nejzajímavější skladbou je předposlední Cherry Blossom. Po náladovém intru ji ovládne rockový rytmus, Nutini v ní zpívá civilně, velmi bezstarostně a nabízí i zajímavou melodii.

Přes uvedené výhrady napsal a nahrál dobré album, kterým odhaluje své autorské i interpretační schopnosti a podotýká, že pokud jde o hlasový výraz, je veskrze svobodný.

A není v tom křečovitý, protože vždy vychází vstříc atmosféře a obsahu skladby.